je pouhý prostředník,“ odpověděl. „Pomáhá nám odhodit naše staré já a najít to skutečné. Najít to, čím jsme osudem míněni být. Tomu potom musíme sloužit. To je něco, co ty ve svém světě nikdy nemůžeš pochopit. Eldof to ale dělá, propouští nás tak na svobodu.“
Gwendolyn se dívala do jeho upřímných očí a viděla, že je té myšlence zcela oddán – bylo to strašidelné. Ihned si byla jistá, že jej nic na světě nemůže přinutit, aby odsud odešel.
Síť, kterou kolem sebe ten Eldof rozprostřel, byla lepkavá a ti, které do ní chytil, ji potom už ani nevnímali. Všechno, co mu k tomu stačilo, byla trocha laciné filozofie, která stála na své vlastní logice. Gwen už nechtěla nic z toho nadále poslouchat. Čím dále se bude od té pavučiny držet, tím lépe.
Pokračovala v chůzi a snažila se ze sebe ten pocit setřást, zatímco stoupali dál v kruzích podél vnitřních stěn věže. Kam, to vlastně nevěděla, ale Kristof ji následoval, a tak to snad nebude nebezpečné.
„Nepřišla jsem sem, abych probírala detaily vaší víry,“ řekla. „Nechci tě ani přesvědčovat, aby ses vrátil k otci. Slíbila jsem pouze, že se na to zeptám a to jsem udělala. Pokud si nedokážeš vážit vlastní rodiny, já nejsem ten, kdo by tě tomu měl učit.“
Kristof se na ni zachmuřeně podíval.
„A myslíš, že si můj otec váží své rodiny?“ zeptal se.
„Velice,“ odpověděla bez váhání. „Alespoň podle toho, co jsem měla možnost pozorovat.“
Kristof zakroutil hlavou.
„Dovol mi, abych ti něco ukázal.“
Vzal ji jemně za loket a nasměroval do jedné z chodeb, odbočujících ze schodiště. Táhla se daleko a potom znovu navázala na schody vzhůru. Na jejím konci se objevily těžké dubové dveře, které když otevřel, odhalily železné mříže. Významně se na Gwen podíval.
Ta se zvědavě i nervózně zároveň zadívala dovnitř. Zhrozila se, když tam spatřila mladou dívku, sedící zcela osamoceně u okna a hledící ven. Její tvář překrývaly dlouhé vlasy. Oči měla doširoka otevřené, ale ona přesto nijak nedala najevo, že si vůbec všimla jejich přítomnosti.
„Takhle se náš otec stará o svou rodinu,“ řekl Kristof.
Gwen se na něj zvědavě podívala.
„Jeho rodinu?“ zeptala se.
Kristof přikývl.
„Kathryn. Jeho dcera a má sestra. Ta, kterou schovává před světem. Byla přesunuta do této cely. Proč? Protože je posedlá. Protože není dokonalá jako on. Protože se za ni stydí.“
Gwen nevěděla, co na to říct. Bylo jí té dívky líto a přála by si jí nějak pomoci. Poprvé o králi zapochybovala. Bylo na Kristofových slovech něco pravdy?
„Eldof si rodiny váží,“ pokračoval Kristof. „Nikdy by nikoho z nás neopustil. Váží si našich skutečných já. Nikdo odsud nikdy nebyl vyhnán, protože by byl horší než ostatní. Ti, kteří jsou posedlí, jsou navíc svému pravému já blíže než ostatní.“
Povzdechl si.
„Až se s ním setkáš,“ dodal, „pochopíš, co myslím. Nikdo takový jako on na světě už není a nikdy ani nebude.“
Gwen znovu viděla v jeho očích ono fanatické jiskření a věděla, že je Kristof na tomto místě naprosto ztracen a nejspíše se už nikdy ke dvoru nevrátí. Znovu se podívala na netečnou princeznu a bylo jí smutno. Nejenom pro ni, nýbrž i pro celé toto místo a všechny ty rozdělené rodiny. Její představa dokonalého Útesu utrpěla značnou trhlinu. I toto místo mělo svá temná zákoutí a problémy. Navenek působilo skoro idylicky, ale uvnitř přitom hořela skrytá náboženská válka.
Gwendolyn navíc věděla, že jednu z jejích bitev, ve které hrála svou roli, nemůže vyhrát. Neměla na to čas. Myslela na svou vlastní roztříštěnou rodinu a cítila, že se musí co nejdříve pustit do hledání svého manžela a syna. Z tohoto místa se jí točila hlava. Vůně kadidla byla stále těžší a nikde nebyly žádné větrací průduchy. Přála si zjistit to, co potřebovala a co nejrychleji odsud odejít. Vzpomněla si na den, kdy do tohoto království přišla a jak potom králi slíbila, že mu s tím pomůže.
„Tvůj otec věří, že tato věž uchovává určité tajemství,“ přešla k věci, „tajemství, které může spasit Útes a všechny jeho obyvatele.“
Kristof se pousmál a ironicky zkřížil ukazováky s prostředníčky.
„Otec a jeho domněnky,“ odpověděl.
Gwen se zamračila.
„Tvrdíš tedy, že to není pravda?“ zeptala se. „Žádné staré vědomosti a knihy?“
Odvrátil pohled a potom si povzdechl. Teprve po chvíli se rozhodl znovu pokračovat.
„Co ti má být odhaleno a kdy,“ odpověděl, „přesahuje moje pravomoce. Pouze Eldof ti může na takové otázky dát odpověď.“
Gwen už nemohla dále čekat.
„Můžeš mě za ním okamžitě odvést?“ zeptala se netrpělivě.
Kristof se usmál, otočil se a odcházel chodbou pryč.
„Ale jistě,“ odpověděl po pár metrech, „noční motýl už letí ke světlu.“
KAPITOLA PÁTÁ
Stara stála na rozkymácené plošině výtahu a snažila se nedívat pod sebe. Byla vytahována výše a výše a s každým poskočením celé konstrukce se jí otevíral lepší a lepší výhled na království. Stoupala k vrcholku Útesu a srdce jí přitom tlouklo jako šílené. Přes hlavu měla přetaženou kápi, po zádech jí stékal studený pot a už teď cítila, jak se přes vrcholky masivu převaluje vedro z pouště. Ještě ani nevyšlo slunce, ale tady nahoře už teď bylo obtížné dýchat. Lana a přezky skučely pod tíhou plošiny, doplňovány sborovým hekáním vojáků, kteří za ně silou vlastních paží tahali. Ani jeden neměl tušení, kdo Stara ve skutečnosti je.
Když potom vystoupali až nahoru a s klepnutím se zastavili, vystřídalo všechen ten lomoz jenom skučení větru. Výhled odsud byl neuvěřitelný. Člověk měl pocit, že stojí na střeše světa.
Stara musela vzpomínat, jak sem na Útes dorazila poprvé poté, co s Gwendolyn, Kendrickem a ostatními přešla Velkou Pustinu. Tehdy byli více mrtví než živí a nic moc nevnímali. Měla štěstí, že tu cestu přežila a došla až sem. Vzpomínala si, že první pohled na masiv Útesu pro ni byl jako kdyby se podruhé narodila.
A teď se odtud pokoušela utéct, spustit se zpátky do pouště a znovu se vydat napříč. Vedle sebe měla připraveného koně, který měl zvýšit její šance na přežití. Neklidně přešlapoval a klapal kopyty. Pohladila jej po šíji, aby jej uklidnila. Cesta pouští na jeho hřbetě bude mnohem příjemnější a bezpečnější než pěšky.
„Nepamatuji se, že by náš velitel říkal něco o této akci,“ ozval se hlas vojáka, který měl momentálně nad výtahem velení.
Stara strnula.
„Potom bych to měl znovu probrat přímo s tvým velitelem – za účasti mého strýce, našeho krále,“ odpověděl Fithe autoritativním hlasem.
Stara věděla, že lže, že pro ni strašlivě riskuje a byla mu za to ohromně vděčná. Fithe jí vlastně překvapil, že své slovo skutečně