sem nikdy nechodil; polorozpadlé chatrče, v nichž žili pouze podřadní služební, nikoho nezajímaly a ulicemi se nesl odporný pach, který každého zbloudilého návštěvníka rychle odradil. Ree to tu vždycky připadalo jako ghetto, z něhož není úniku.
Když teď ovšem pozorovala, jak nocí šlehají plameny, poprvé v životě pocítila vděk za to, že bydlí až tady na okraji v relativním úkrytu. Urození by se nikdy neobtěžovali proplétat se klikatými uličkami a skrytými cestičkami, které sem vedly. Koneckonců zde stejně nebylo co rabovat.
Rea věděla, že právě proto kolem ní nikdo nepanikaří a všichni její chudobní sousedé jen postávají před svými příbytky a tiše přihlížejí. Právě proto se také nikdo nepokusil rozběhnout do města, aby pomohl vesničanům v centru. Žili tam bohatí lidé, kteří se na ně odjakživa dívali spatra. Nic jim nedlužili. Chudí lidé tu alespoň byli v bezpečí, neměli tedy důvod riskovat své životy, aby pomohli těm, kdo s nimi ustavičně zacházeli jako s prachsprostou lůzou.
Jak však Rea dál pozorovala všeobklopující noc, zarazilo ji, že se plameny nepřestávají přibližovat a dosavadní temnota začíná slábnout. Narudlá záře se očividně rozšiřovala a plížila se směrem k ní. Zkusila zamrkat, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. Nedávalo to přece žádný smysl. Přesto se zdálo, že raubíři míří sem.
Křik znovu zesílil, Rea si tím byla jistá. Pak plameny náhle vyšlehly z krkolomných uliček sotva třicet metrů před ní a ona sebou překvapeně škubla. Ohromením zůstala stát jako přibitá. Opravdu přicházeli sem. Ale proč?
Ještě než tu myšlenku stihla dokončit, vyřítil se na náměstí tryskem válečný oř s krutě vyhlížejícím rytířem na hřbetě. Jeho brnění bylo celé černé. Hledí měl sklopené, přilbici natočenou doleva. S halapartnou v ruce vypadal jako posel smrti.
Sotva se vynořil na náměstí a už se svou zbraní oháněl po zádech statného starého muže, který se pokusil utéct. Nešťastník neměl čas ani vykřiknout. Halapartna mu bleskově srazila hlavu z ramen.
Ve stejném okamžiku rozčísl noční oblohu blesk a vzápětí se ozval hrom. Déšť nyní nabyl na intenzitě a na náměstí se vyhrnul další tucet rytířů. Jeden z nich nesl nad hlavou standardu. Přestože ji ozařovalo světlo z pochodní, nepodařilo se Ree rozpoznat, jaký je na ní znak.
Vypukl chaos. Vesničany zachvátila panika, začali se otáčet a s řevem se rozutíkali do všech stran. Někteří vběhli na popud nějakého dávného instinktu zpět do svých obydlí, zatímco jiní klouzali po bahnitých cestách a snažili se uniknout úzkými uličkami mezi domy. Ani ti se ovšem nedostali daleko, než je dostihly letící oštěpy a zasáhly je do zad. Rea si uvědomila, že se dnes v noci nevyhne smrti nikdo.
Sama se o útěk ani nepokoušela. Jenom nenápadně ustoupila o krok dozadu, natáhla se za dveře svého domku a pomalu odtamtud vytáhla dlouhý meč, který dostala před mnoha lety darem. Byla to překrásná ukázka řemeslného umu. Zvuk, jenž vydal při tasení z pochvy, jí rozbušil srdce. Držela v rukou mistrovské dílo, zbraň, jakou neměla právo vlastnit. Zdědila ji však po otci. Jak k ní přišel on, to neměla tušení.
Rea zamířila pomalým a rozhodným krokem do středu náměstí. Byla mezi vesničany jediná, kdo v sobě sebral dostatek odvahy postavit se mužům tváří v tvář. Jen ona, křehká sedmnáctiletá dívka, měla kuráž bojovat i navzdory svému strachu. Sama nevěděla, kde se v ní ta statečnost vzala. Ve skutečnosti se chtěla dát na útěk, něco v jejím nitru jí to však odmítalo dovolit. Odjakživa v sobě měla něco, co ji nutilo stavět se ke všem svým strachům čelem, bez ohledu na to, jak mizivá se zdála její šance na úspěch. Neznamenalo to, že se nebála. Ba naopak, bála se moc. Nějaká její část jí ovšem pomáhala i přesto fungovat a vybízela ji najít sílu ho přemoci.
S třesoucíma se rukama stanula před rytíři a ze všech sil se snažila zachovat si chladnou hlavu. Viděla, jak se k ní tryskem rozběhl první kůň, pozvedla meč, postoupila o krok vpřed, sehnula se k zemi a usekla zvířeti nohy.
Dokázala to udělat jen s nesmírným žalem, zmrzačit tak nádherné zvíře. Ještě k tomu, když strávila většinu života pečováním o koně. Jeho jezdec však napřahoval kopí a ona věděla, že je v sázce její přežití.
Kůň ze sebe vyrazil ošklivé zaryčení a Rea si byla jistá, že bude ten zvuk v myšlenkách slýchat až do smrti. Zvíře se skácelo k zemi, hlavou se zabořilo do bláta a vyhodilo rytíře ze sedla. Ostatní koně, kteří se hnali za ním, vběhli přímo do něj, klopýtli o něj a popadali kolem ní na hromadu.
Vše zahalil oblak prachu a chaos. Rea se k nim ke všem otočila čelem, připravená na místě zemřít.
Zničehonic se proti ní rozjel osamělý rytíř, který se od ostatních nápadně lišil svým bílým brněním a bílým ořem. Rea se znovu připravila udeřit mečem, tento rytíř na ni ale byl příliš rychlý. Pohyboval se jako blesk. Sotva stačila zvednout meč, už se shora rozmachoval halapartnou a vyrazil jí čepel z rukou. Když sledovala, jak se od ní její drahocenná zbraň vzdaluje, širokým obloukem proplouvá vzduchem a přistává v bahně na opačném konci náměstí, projela jí paží vlna beznaděje. Meč mohl stejně tak dobře ležet na druhém konci světa.
Rea se ani nepohnula, stále ohromená, že se najednou nemá jak bránit. Ze všeho nejvíc si však připadala zmatená. Rytíř se ji svou ránou nesnažil zabít. Proč?
Než mohla tu myšlenku dokončit, ocitl se u ní znovu rytíř na bílém koni a shýbal se, aby ji popadl. Cítila, jak se jí do hrudi zaryla jeho kovová rukavice, když ji oběma rukama hrubě chytil za košili, jediným pohybem ji vyšvihl k sobě do sedla a posadil si ji před sebe. Tvrdě dopadla na hřbet uhánějícího koně a překvapením vykřikla. Z obou stran ji objímaly rytířovy obrněné paže a pevně ji držely na místě. Neměla ani pořádně čas něco vymyslet, natož se nadechnout, tak těsně ji rytíř svíral. Rea se pokusila zazmítat a házet sebou ze strany na stranu, nebylo to ale nic platné. Rytíř na ni byl příliš silný.
„Přestaň se vzpírat,“ nařídil jí. „Snažím se ti zachránit život.“
Rea si nebyla jistá, jestli mu věří, i tak se ovšem přestala kroutit. Rytíř pokračoval tryskem napříč vesnicí a křivolakými uličkami se proplétal čím dál tím dál od její chatrče. Odněkud k němu přijeli další rytíři a on výhružně zvedl meč.
„Ta je moje,“ okřikl je její únosce a druhý rytíř se zase vzdálil.
„Nejsem tvoje,“ ohradila se Rea s rostoucím strachem. „Nejsem ničí.“
„Venkovanky se umí ohánět, co?“ zasmál se druhý rytíř.
Ten, co zajal Reu na to nic neřekl. Vyjeli z vesnice do otevřené krajiny a náhle se kolem nich rozlehlo blažené ticho. Každou vteřinou se od všeho toho chaosu, rabování a křiku vzdalovali dál a dál a Rea pocítila úlevu, že se opět ocitla ve světě, kde vládne klid. Okamžitě si za to však začala připadat provinile. Měla zemřít ve vesnici po boku svého lidu. Na druhou stranu ji napadlo, že soudě podle toho, jak ji rytíř svírá čím dál tím víc, možná ji čeká mnohem horší osud.
„Prosím,“ podařilo se jí zasípat, třebaže jen s velkými obtížemi.
On ji ale místo odpovědi jen stiskl ještě pevněji, pobídl koně k větší rychlosti a v hustém dešti ji vezl otevřenou loukou, přes pozvolné kopce, dokud nedorazili na místo, kde panovalo naprosté ticho. Působilo to