otevírají starodávné dubové dveře. S překvapením uviděla starého apatykáře Fiotha, který s široce rozevřenýma očima vyhlížel ze své malé kamenné pevnosti a mával na ni, aby rychle běžela za ním. Natáhl se a silou, jakou by od něj v jeho věku nečekala, vtáhl Reu do své luxusní rezidence.
Jen co byla vevnitř, prudce za ní přibouchl dveře a zamkl je na závoru.
O pouhých pár vteřin později se začaly otřásat pod náporem pěstí a srpů desítek rozběsněných vesničanů, kteří se je snažili vyrazit. K Reině nesmírné úlevě se však dveře ani nehnuly. Byly dobrých třicet centimetrů tlusté a o několik set let starší než ona a jejich těžké železné závory se ani neprohnuly.
Rea se zhluboka nadechla. Její dítě bylo v bezpečí.
Fioth se k ní naklonil a pozorně si ji prohlížel. Ve tváři se mu zračil hluboký soucit. Jeho laskavý pohled jí pomohl víc než cokoli jiného. Ve vesnici se na ni s takovou vlídností nikdo nepodíval už hezkých pár měsíců.
Pomohl jí ze sebe shodit kožešiny. Cítila, jak na ni jde další záchvat porodních bolestí a zalapala po dechu. V domě panovalo poklidné ticho; sněhová vánice, která se stále proháněla po vrcholcích střech, sem doléhala jen tlumeně. Navíc tu bylo příjemně teplo.
Fioth Reu dovedl ke krbu a jemně ji položil na lůžko z kožešin. Teprve v tu chvíli to na ni všechno dolehlo: ten běh, boj i bolest. Zhroutila se. I kdyby se dveře snažilo vyrazit tisíc lidí, věděla, že už se nepohne.
Tělem jí projela ostrá bolest a ona zmučeně zaječela.
„Já už dál utíkat nemůžu,“ vydechla Rea za sílícího vzlykání. „Já už prostě nemůžu.“
Fioth jí na čelo položil chladivý obklad.
„Teď už nikam utíkat nemusíš,“ řekl stařeckým, uklidňujícím hlasem, jako by to už sám všechno zažil. „Jsem tu s tebou.“
Další vlna bolesti ji přiměla znovu zavřísknout a zasténat. Měla dojem, jako by ji něco trhalo vedví.
„Pořádně se zakloň!“ poručil jí.
Udělala, co jí nařídil-a o vteřinku později to ucítila. Obrovský tlak mezi nohama.
Náhle se ozval zvuk, který ji zprvu vystrašil.
Nářek.
Křik dítěte.
Bolest ji málem připravila o vědomí.
Napůl v bezvědomí sledovala apatykářovy šikovné ruce, jak z ní vytahují dítě, blíží se k ní s něčím ostrým a přestřihávají pupeční šňůru. Viděla ho otírat miminko osuškou a ujišťovat se, že má volné plíce, nos i hrdlo.
Nářek a křik se nyní domem rozléhal ještě hlasitěji.
Rea propukla v pláč. Při tom zvuku ji zaplavila neskonalá úleva. Pronikal jí do srdce a přehlušoval i zběsilé bušení, které se neustále ozývalo ode dveří. Dítě.
Její dítě.
Bylo naživu. Navzdory veškeré nepřízni osudu se přece jen narodilo.
Rea si matně uvědomovala, že ho apatykář zabaluje do deky a vkládá jí ho do náruče. Poprvé ucítila jeho teplo. Cítila na hrudi jeho váhu a pevně ho k sobě tiskla, zatímco miminko dál vyřvávalo a plakalo. Nikdy v životě nepoznala tak úžasný pocit radosti. Z očí se jí řinuly obrovské slzy štěstí.
Vtom se zvenčí ozvalo něco dočista jiného. Dusot kopyt. Řinčení zbroje. A poté výkřiky. Náhle už k nim nedoléhal řev davu, který ji chtěl zabít — ale davu, který sám čelil zabíjení.
Rea tomu hluku zmateně naslouchala a snažila se pochopit, co se děje. Pak pocítila, jak ji zalévá úleva. No jistě. Urozený se vrátil, aby ji zachránil. Aby zachránil své dítě.
„Díky Bohu,“ hlesla. „Rytíři mi přišli na pomoc.“
Tělo jí znenadání naplnila vlna optimismu. Třeba ji od toho všeho odveze. Třeba bude mít šanci začít nový život. Její syn vyroste na hradě, stane se z něj velký pán a třeba se tam najde místo i pro ni. Její děťátko bude mít dobrý život. Ona bude mít dobrý život.
Zaplavila ji úleva a po tvářích jí nepřestávaly kanout slzy štěstí.
„Ne,“ opravil ji apatykář s těžkým srdcem. „Nepřišli sem, aby tvé dítě zachránili.“
Nechápavě se na něj podívala. „Tak proč tedy?“
Ponuře jí pohled vrátil.
„Aby ho zabili.“
Zděšeně na něj zírala. Po zádech jí přeběhl mráz.
„Nechtěli se spoléhat na práci vesničanů,“ dodal Fioth. „Potřebovali se ujistit, že bude čin vykonán správně, jejich vlastníma rukama.“
V Ree by se krve nedořezal.
„Ale…“ zakoktala se ve snaze to pochopit, „…moje dítě je přece jednoho z nich. Jejich velitele. Tak proč? Proč by ho měli chtít zabít?“
Fioth sklíčeně zavrtěl hlavou.
„Ti muži, které slyšíš, k němu nepatří. Jsou to jeho protivníci. Chtějí jeho potomka zabít. A tebe chtějí zabít také.“
Díval se na ni přitom s tak panickou naléhavostí, že si s hrůzou uvědomila, že mluví pravdu.
„Oba odsud musíte okamžitě utéct!“ vybízel ji. „Hned!“
Skoro tu větu ani nedokončil, když se ozvala ohlušující rána železa na dřevo. Tentokrát se ovšem nejednalo o malý farmářský srp — toto bylo profesionální vojenské beranidlo. Při jeho nárazu se dveře viditelně prohnuly.
Fioth se k ní obrátil s očima doširoka rozevřenýma strachem.
„BĚŽ!“ vykřikl.
Rea na něj vystrašeně hleděla a nedokázala si představit, jak se jí v současném stavu podaří byť jenom vstát.
On ji však popadl a trhnutím ji vytáhl na nohy. Zaskučela bolestí, každý pohyb jí způsoboval agónii.
„Prosím!“ plakala. „Strašně to bolí! Nech mě umřít!“
„Podívej se do náruče!“ zařval na ni. „Copak chceš, aby umřel i on?“
Rea sklopila oči k chlapci, který jí kvílel v náručí, a uvědomila si, že má pravdu. Nemůže ho tu nechat zemřít. Ve stejnou chvíli se dveře otřásly pod dalším nárazem.
„A co ty?“ zajíkla se. „Vždyť tebe také zabijí.“
Rezignovaně přikývl.
„Já už jsem si odžil spoustu let,“ odpověděl. „Jestli je můžu zdržet a dát ti šanci na únik, rád za to položím to málo, co mi ze života ještě zbývá. Teď už běž! Dej se k řece! Najdi si tam člun a uteč odsud! Rychle!“
Než se nad tím stihla zamyslet, znovu jí trhl a vedl ji k zadnímu vchodu pevnosti. Pak se zničehonic zastavil a odhrnul gobelín, který před ním visel na zdi. Skrývaly se za ním v kameni vytesané dveře. Vší silou se do nich opřel a za hlasitého skřípění je otevřel. Z druhé strany zavanul prastarý vzduch.