tom okamžiku byl Garethův plán zničen. Všechno, na čem mu záleželo, se v jediném okamžiku rozplynulo. A když ten pes potom začal olizovat to víno a vzápětí padl k zemi mrtvý, Gareth dobře věděl, že je konec. Před očima se mu odehrál celý jeho život a poslední scénou byla ta, ve které jeho spiknutí odhalili a za pokus o atentát na krále a vlastního otce jej odsoudili k doživotnímu vězení v podzemních kobkách. Nebo hůř, chystali se jej popravit. Bylo to hloupé. Nikdy s tím plánem neměl začínat a nikdy neměl navštívit tu čarodějnici.
Alespoň, že Gareth jednal rychle, když popadl za pačesy svou jedinou šanci, okamžitě vyskočil od stolu a byl na místě jako první, aby mohl veškerou pozornost strhnout na Thora. Když si vzpomněl na tohle, byl na sebe pyšný, že dokázal reagovat tak rychle. Byla to skoro automatická reakce a k jeho vlastnímu překvapení to zafungovalo. Odtáhli vzpouzejícího se Thora pryč a hladina veselí se poté vrátila téměř do starých kolejí. Samozřejmě, že atmosféra už nebyla tak uvolněná jako předtím, ale alespoň se zdálo, že veškeré podezření leží pevně a pouze na tom klukovi.
Teď Garethovi nezbývalo než se modlit, aby to tak i zůstalo. Od posledního pokusu o atentát na MacGila uběhlo už dvacet let a Gareth se obával, že bude následovat vyšetřování, které celou záležitost prozkoumá do mnohem větší hloubky. Když se na to díval zpětně, přišlo mu, že celý pokus bylo učiněné šílenství. Jeho otec byl nedotknutelný. Gareth si to měl uvědomit dřív. Tohle na něj bylo příliš. A teď se nemohl zbavit pocitu, že dřív nebo později padne podezření na něj. Bude muset udělat cokoliv bude v jeho silách, aby dokázal Thorovu vinu a ten aby byl popraven co nejdříve, než vyplavou na povrch jiné stopy.
Alespoň pro teď ale Gareth cítil úlevu. Po tom nepodařeném pokusu se rozhodl atentát úplně nechat být. A okamžitě se mu díky tomu notně ulevilo. Poté, co celý plán ztroskotal, si Gareth uvědomil, že část jeho já si nikdy nepřála svého otce zabít a mít tak na rukou jeho krev. Nebude králem. Možná, že se jím nestane nikdy. Ale po událostech dnešního večera mu to nepřipadalo nijak hrozné. Alespoň bude volný. Ani za nic by nedokázal unést stres z toho všeho, kdyby tím měl procházet ještě jednou. Tajnůstkářství, zametání každičkého svého pohybu, neustálá obava, že jej odhalí. Bylo toho na něj i tak už příliš.
Znovu a znovu měřil svými kroky komnatu, zatímco noci už začínalo ubývat, a pomalu, pomaloučku, se začínal uklidňovat. Když už měl pocit, že je zase sám sebou a rozhodl se konečně se uložit k spánku, ozvala se najednou nečekaná rána a dveře jeho komnaty se rozletěly dokořán. Do místnosti se vřítil Firth. Jeho oči byly široce vykulené a v obličeji se mu zračilo zděšení. Vpadl do místnosti, jako kdyby jej snad někdo honil.
„Je mrtvý!“ zakřičel. „Je mrtvý! Zabil jsem ho. Je mrtvý!“
Firthův hlas byl položen hystericky vysoko a Gareth neměl ponětí, o čem to blábolí. Byl snad pořád ještě opilý?
Firth pobíhal po místnosti, ječel a chytal se rukama za vlasy. A tehdy si Gareth povšiml, že jsou Firthovy dlaně pokryté krví a i jeho žlutá tunika na sobě má rudé skvrny.
Garethovi se zastavilo srdce. Firth někoho zavraždil. Ale koho?
„Kdo je mrtvý?“ zeptal se Gareth důrazně. „O čem to mluvíš?“
Jenže Firth se ve své hysterii nedokázal vůbec soustředit. Gareth musel dojít až k němu, pevně jej chytit za ramena a zatřepat s ním.
„Odpověz!“
Firth na něj vykulil oči a ze všeho nejvíc v tu chvíli připomínal rozdivočelého koně.
„Tvůj otec! Král! Je mrtvý! Mou rukou!“
Ta slova Garetha bodla, jako by se ona dýka zabořilo do jeho vlastní hrudi.
Zaraženě zůstal na Firtha zírat. Nějakou chvíli se nedokázal ani pohnout. Potom uvolnil své sevření, ustoupil o krok zpět a snažil se popadnout dech. Ze vší té krve mohl jasně vidět, že Firth mluví pravdu. Přesto mu to připadalo naprosto nemožné. Firth? Ten kluk ze stájí? Člověk s nejslabší vůlí ze všech přátel, které měl? Zabil krále MacGila?
„Ale…jak je to možné?“ zalapal Gareth po dechu. „Kdy?“
„Stalo se to v jeho komnatě,“ řekl Firth. „Před malou chvílí. Bodnul jsem ho.“
Váha těch slov pomalu začínala být patrná a Garethovi se znovu podařilo sebrat rozum do hrsti. Uvědomil si, že dveře komnaty jsou stále ještě dokořán. Rozběhl se k nim a, jakmile se pohledem ujistil, že strážní nic neviděli, prudce je zabouchl. Chodba byla naštěstí liduprázdná. Potom dveře ještě zajistil těžkou železnou petlicí.
Ihned nato spěchal zpátky napříč komnatou. Firth byl stále ještě v šoku a Gareth ho musel uklidnit. Potřeboval odpovědi.
Chytil jej za ramena, otočil čelem k sobě a vrazil mu facku dostatečně silnou na to, aby Firthovo hysterčení zarazil. Konečně se na něj opět začal soustředit.
„Řekni mi všechno,“ poručil Gareth chladně. „Řekni mi, co se přesně stalo. Proč jsi to udělal?“
„Jak to myslíš proč?“ zeptal se Firth překvapeně. „Ty jsi ho přece chtěl zabít. Tvůj plán s jedem nezabral. Myslel jsem, že ti s tím pomůžu. Myslel jsem, že to bylo to, co chceš.“
Gareth zakroutil hlavou. Znovu chytil Firtha hrubě za tuniku a začal s ním cloumat.
„Proč jsi to udělal!?“ křičel na něj.
Měl pocit, že se celá jeho dosavadní existence rozpadá na kusy. Fakt, že najednou cítil kvůli otci lítost, jej naprosto zaskočil. Nerozuměl sám sobě. Ještě před několika málo hodinami si přál jediné, vidět ho otráveného ležet u hodovního stolu. Zpráva o jeho skutečné smrti jej teď ale zasáhla, jako by se jednalo o nejlepšího přítele. Najednou mu bylo všechno hrozně líto. Část jeho já si nepřála, aby otec zemřel a obzvláště ne tímto způsobem. Ne rukou tohohle Firtha. A ne čepelí dýky.
„Nechápu,“ zavzlykal Firth. „Jenom před pár hodinami ses ho sám pokoušel zabít. Tvůj plán s pohárem. Myslel jsem, že budeš mít radost!“
Ke svému vlastnímu překvapení se Gareth mocně napřáhl a vlepil Firthovi obrovskou facku přes celou tvář.
„Neřekl jsem ti, že to máš udělat!“ vyštěkl Gareth. „Nikdy jsem ti neřekl, abys to udělal. Proč jsi ho zabil? Podívej se na sebe. Jsi celý od krve. Teď jsme oba vyřízení. Teď je už jenom otázka času, než si pro nás přijdou stráže.
„Nikdo nic neviděl,“ hájil se Firth. „Vklouznul jsem tam při výměně stráží. Nikdo mě ani nezahlédl.“
„A kde je zbraň?“
„Nenechal jsem jí tam,“ odpověděl Firth hrdě. „Nejsem hlupák. Zbavil jsem se jí.“
„A jakou dýku jsi použil?“ zeptal se Gareth. Jeho myslí teď vířily všechny možné budoucí problémy. Z lítosti se náhle stala obava a on teď studoval každou možnou stopu, kterou ten břídil mohl zanechat, a která mohla později vést k němu samotnému.
„Použil jsem takovou, která nemůže být vystopovaná,“ řekl Firth s hrdostí v hlase. „Byla to obyčejná, anonymní čepel. Našel jsem ji ve stájích. Byly tam ještě čtyři další, jedna jako druhá. Není možné ji vystopovat,“ opakoval.
Garethovo