Ossian přebýváš
ve hlubokém stínu smutku?
Spadly s nebes výsosti
dolů sličné sestry tvoje,
není víc těch, které s tebou
těšily se v tiché noci?
Ano, luzné světlo ty,
spadly tvoje sestry, spadly,
a ty o ně truchlíš stále.
Jednou však též spadneš sám,
opustíš svou modrou dráhu,
jíž teď kráčíš po nebi.
Hvězdy potom zvednou hlavy,
ty, jež tvoje přítomnost
studem plnila, ty v plesu
zajásají! Leskem pláš teď,
nuže tak se s nebes bran
svého nebe na mne dívej.
Větře, rozděl tmavý mrak,
aby dítě tiché noci
s výše své v svět mohlo hledět,
aby zaleskly se hvozdy,
ocean by v jasném světle
vln svých moh se valit dál!
XI. CHARLES DIBDIN
Tom Bowling
Tom Bowling, chuďas – pouhý trup —
z všech nejlepší to muž,
řev bouře neuslyší, v lup
kles dravé smrti juž.
Vzor krásy mužné, srdcem dítě
a měkký na mou čest,
své povinnosti konal hbitě;
teď se vším hotov jest.
Vždy dostál slovu, takou ctnost
jsi věru zřídka zřel,
a přátel dobrých, statných dost
a hezkou ženu měl.
A písní uměl veselých,
rád hlásal jejich zvěst,
teď plesný hlahol v smutek ztich,
Tom se vším hotov jest.
Však neklesne Tom ve záhubu,
mu vítr dobrý přán,
až povel: „Všichni na palubu!“
dá všeho kapitán.
Smrt – král i lodník jejíž lup, —
neschvátí Toma v pěst,
nechť ve hlubinách leží trup,
duch hotov, volný jest!
XII. JOHN LOGAN
Píseň kukačce
Zdar, krásný hoste podlesí,
zdar čacký posle jara,
o hnízdo tvé se jarní nebe,
o zpěv tvůj hvozd se stará.
Jak zkvetou první chudobky,
tvůj zazní jistě hlas,
zda hvězda tebe vede k nám
a určuje tvůj čas?
Zdar, čacký hoste, kvítí vše
já s tebou stejně vítám,
tvou hudbu v ptačím prozpěvu
já lačným uchem chytám.
Když školák zajde do lesa
pro prvosenky květ,
jak naslouchá, to jara hlas,
jej nápodobí hned.
Však hrách když kvésti začíná,
opouštíš zpěvné luhy,
host výroční, ty jara zvěst
přenášíš v úval druhý.
Ó ptáku, svěží vždy tvůj luh
a nebe tvé vždy jas,
tvá léta zimy neznají,
ni trud tvůj zpěvný hlas.
Kéž lítat můžem pospolu
vždy čilým křídlem v luhy,
kol světa spolu rok co rok,
vždy jara býti druhy!
XIII. LADY BARNARD
Starý Robin Grey
Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,
když v spánku v celém světě si lidé oddychají,
mně srdce těžká bolest se vylévá v slz toku;
můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.
Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,
však pouze korunu moh za věno mi dáti,
boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,
„Tvým oboje, věř, bude!“ mi na rozchodu děl.
A sotva na moři byl, rok právě dokonává,
můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,
a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,
tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.
Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,
já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,
tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:
„Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!“
Ne! – pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,
žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobem
a s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,
nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!
A otec stále mluvil a matka němá stále,
leč jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,
tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v moři
a mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.
Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,
u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,
duch Jakubův stál u mne – moh věru on to býti,
než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!
To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!
Já polibek mu dala a řekla, by zas šel;
já chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,
já mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!
Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,
hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,
chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,
vždyť