všecky trudy, každou ránu hoje,
jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,
a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!
Tys poslední má naděj a já mním,
až utišíš mé všecky slzy žárné,
jež tekly pro mé milování marné,
že v červánky se klidně zahledím
Na všecky žaly, které přešly již
jak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,
na večer pozdě samotář pták zpívá,
víc na křídlech necítí deště tíž.
Však jaký as je srdce zármutek,
jež od tebe jen doufá spásy lék!
Vzpomínka
Zpět k rodnému zřím ostrovu,
ač drahný tomu čas,
tvůj vidím úsměv poznovu,
tvé písně slyším zas.
Než v druži dívek naleznu
ach, podobnou ti jen,
tak mladou, svěží jako v snu,
jak mnohý prchne den!
Když vidí dívčí ideal
v myšlénkách duše zor,
ten obraz fantasií vzplál
odstínů měkkých vzor.
Chci vhroužiti se v obraz ten
v té tváře milý rys,
a v úsměv říci spokojen:
„Tu dívku znal jsem kdys!“
XIX. WILLIAM BLAKE
Jaru
Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš
skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať
své oči andělské na výspu naši,
sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!
Vše hory mluví spolu a co mluví,
to poslouchají doly, s touhou oči
k tvým zářným praporům se točí, k našim
již prsům obrať svaté svoje nohy!
Sem s východních již vrchů! Našim větrům
nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti
dech svůj jak z rána tak i večer, vylej
své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!
Jej prsty svými vyzdob spanilými,
své polibky na jeho ňadra vtiskni,
vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,
jež pro tebe své kštice upravila!
Letu
Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,
skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,
stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto
jsi často u nás rozbilo stan zlatý
a spalo pod našimi duby, žasem
líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.
Jak v stínech hustých slýchali jsme často
tvůj hlas, když Poledne na zářném voze
v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů
se posaď v údolích, v mech, na pokraji
čistého zřídla hedvábný šat odlož
a uvrhni se do šumících proudů!
Náš kraj miluje léto v jeho slávě!
Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí
v stříbrné loutny, bujnější mláď naše
nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,
jež tančit umějí. Dost máme písní
i nástrojů, ech sladkých, vody čisté
jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.
Jeseni
Ó Jeseni, ty obtížená plody,
ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,
pod střechou mou se posaď, odpočiň si,
tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk
a všecky roku dcery tančit budou,
o květech zpívej nám, o plodech píseň!
„Své vděky poupě slunci otevírá
a láska jeho žilami již kypí,
skráň Jitra kol je ověnčena květy
a kvítím skromný Večer skráň si stíní,
až bujné Léto do písně se pustí
a mráčky květy na hlavu mu vsypou.
Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,
na lehkých křídlech kolébá se Radost
po zahradě neb do stromů si sedá.“
Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,
pak zvedla se, pás stáhla si, za hory
pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.
Zimě
Svou demantova bránu zavři, Zimo!
Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác
jsi postavila v mlze. Naše střechy
ty neotřásej třeskem svého vozu.
Mne neslyší. Kovová kola její
hřmí nad hlubinou, odpoutala bouře
s ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout,
neb ovládá svět celý svojím žezlem.
Ten strašný netvor po skalách se valí,
ty pod ním chví se, všecko tuhne pod ním
v mlčení truchlém, poslední šat země,
jejž strh jí, v ruce mrzne a s ním život.
Na štítech trůní hor, tu darmo křičí
v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,
než usměje se nebe zas a netvor
ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.
Večernici
Andělé večera ty s krásnou kšticí,
teď na horách co slunce odpočívá,
své lásky zažhni pochodeň a zářný
si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!
Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,
tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí
všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.
Na