Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

mým,

      vše ve tvém zářném zjevu zřím.

      Blíž ke mné! Neleť do oblak,

      plá v tobě zašlý čas,

      ty neposedo, kouzlíš tak

      mně v srdce obrazy i zrak

      můj dům otcovský zas!

      Ó krásný, krásný čas to, ach,

      svou sestru Emelinu v hrách

      i sebe vidím, bez dechu

      motýla honit v pospěchu.

      Jak pravý lovec za ním v rej

      jsem loukou divým skokem spěl

      přes keř i trn, až chyt jsem jej

      co ona – Bůh jí požehnej! —

      se bála, střít mu pel.

      Kukačce

      Ó posle jara! Slyšel jsem

      tvůj zpěv a cítím ples

      ó kukačko, jsi ptáčetem

      jsi putující hles?

      Já v trávě ležel v myšlenkách,

      v tom zpěv tvůj zazněl blíž,

      a dál jej nesl k svahu svah —

      teď z blízka zněl – ó slyš!

      Ať vypravuješ údolí

      o slunci, kvítí jen,

      mně ve tvém zpěvu hlaholí

      dnů zašlých mnohý sen.

      Miláčku, v tomto roku též

      buď uvítán v náš kraj,

      Ty že jsi ptákem? – to jest lež,

      mně hlas jsi, mně jsi taj!

      Školáku zněla tvoje zvěst,

      jenž naslouchal ti rád,

      za tebou tisíci spěl cest

      skrz keře, na strán, v sad.

      Tě uzřít, já se naběhal

      v luh svěží, v lesů mrak,

      byls láska má, mé touhy žal

      jen toužen, nezřen však.

      A zase tobě naslouchám,

      tvůj v trávě slyším hlas,

      jak naslouchám, tu vzpomínám

      na mládí zlatý čas.

      Ó šťastný ptáku! Země zjev

      se zdá být, vzdušný kraj

      a sadem vil jak zní tvůj zpěv

      a pro tebe jen ráj!

      Nás jest sedm.

      Tak prosté děcko,

      dech jehož splývá, hravý sen,

      jež cítí život v údech všech,

      co o smrti ví jen?

      Já potkal děvče z vesnice,

      „jsem stará osm let!“

      Vlas kučeravý do líce

      jí hojnou kšticí slet.

      Venkovské měla vzezření

      a sprostý selský šat,

      však očí lesk v svém záření

      mne začal v srdci hřát.

      „—Kolik máš sester, bratříčků?

      mé dítě,“ já se ptal,

      zří s žasem na mne chvilčičku —

      pak dí: „Všech sedm mám.“

      A kde jsou? – ptám se. „—Sedm nás,

      zpět ona hovoří,

      dva v Conway šli – to dávný čas,

      a dva jsou na moři.

      Dva na hřbitově leží již,

      tož sestra s bratrem mým,

      a vedle malá naše chýš,

      kde s matičkou svou dlím —.“

      – „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,

      dva na moři že jsou?

      A přec vás sedm? – Dítě, víš,

      to jest mi hádankou!“

      – „A přece sedm jest nás všech“

      (dá děvče v odpovéď)

      „dva spí, kde stromů stín si leh

      tam na hřbitovní zeď.“

      – „Ty mateš se, mé dítě, dím,

      tys živa, líčko květ,

      a dva když v stínu hřbitovním,

      pak zbývá vás jen pět.“

      – „Jich hrob je snadno uvidět,“

      dí děvče, „zeleň svěží

      zříš z chatky ven pár kroků jen,

      kde vedle sebe leží.

      Své pletení si beru tam,

      tam šat si ovroubím,

      na jejich hroby usedám,

      a často zpívám jim.

      A často slunce rudý svit

      když v západ zaměří,

      smím s matkou svojí k nim tam jít

      se svojí večeří.

      Má sestra Hana umřela

      nám první, byl to žal,

      tak dlouho, mnoho trpěla,

      až Bůh ji k sobě vzal.

      Ji pochovali na hřbitově

      a než luh posekán,

      my na jejím si hráli rově,

      já a můj bratr Jan.

      A sotva první sníh kdy pad

      klouzání zašlo nám,

      tu bratr Jan již k smrti chřad,

      teď vedle ní spí tam.“ —

      – Nuž, znovu pravím, kolik vás?

      když dva jsou v nebi již?

      A děvče odpovídá v ráz:

      „nás sedm jest, jak víš.“

      „Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.