vlivem mocným, sladká večernice!
Jitru
Ó svatá dívko, v nejčistější bělost
ty oděna, ach, otevř zlaté brány
a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi
spí posud, světlo ve Východu jizbách
ať vládne tebou, přines rosu sladkou,
jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.
Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu
jež probouzí se jako lovec k honbě,
slez okřídlenou patou naše vrchy!
XX. ROBERT BLOOMFIELD
Růžová Hanička
Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí
stem šedých křemenů si hrál,
blíž hlohu, který stříbrem svítí,
vln rej až k hlavě mé se vzpjal,
tu růžné přišlo dítě ke mně,
ó modrých očí luzný vděk!
„Jak daří se?“ mi dělo jemně
přes potok skočíc nazpátek.
Já viděl vodu dále spěti,
však obraz její v duši tkvěl,
žil odtud mojí ve paměti,
ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.
Já stih ji, mech kde bujel měkký
a tymian u našich noh,
však s kvítím mech Haničky vděky
tvář růžnou sotva předčít moh.
A v háji viděl jsem ji zase,
i v údolí a v houštině,
kdy bledý měsíc v zářném jase
se stápěl v mraků družině.
Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí
a k nebi naše sliby jdou,
já uvítal ji v chatě svojí
a růžná Hanička je mou.
XXI. WILLIAM WORDSWORTH
Narcisy
Jak oblak, cestou já jsem šel,
jež táhne přes vrchy i dol,
tu množství narcisků jsem zřel,
vše zaplavily zlatem kol,
pod stromy, v keřích, na vlnách
kol tančily, jak vítr táh.
Jak nedohledných hvězdic řad
plá z mléčné dráhy dolů k nám,
bez konce plály odevšad
břeh věnčen jimi tu i tam,
jich byly sta, zde v směsici
se skláněly, jak tančící.
Tak vlny zahanbil jich třpyt!
Jak tančily zde o závod,
tu musil básník vesel být
rej plesný vida v tůni vod,
já zřel a zřel a nemyslel,
ký zisk jsem z toho zření měl!
Teď na loži když ležím svém,
půl v snění a půl v dřímotě,
jich hru před duše zrcadlem
zřim v blaživé jich samotě,
ples v srdce mé se přimísí
a to v ráz tančí s narcissy!
Jak přelud byla spanilý
Jak přelud byla spanilý,
když oči mé ji spatřily,
tak luzná její podoba
jak okamžiku ozdoba.
Jak hvězdy v šeru její zrak,
a jako soumrak vlasů mrak,
vše na ní půvab hotový
a rosný úsměv májový,
stín tančící a škádlící,
tu děsící, v ráz mizící.
Pak vstoupila v můj užší kruh
a byla žena též, ač duch
tak svěží ve všech pohybech
s půvabem divčím v pracích všech.
Vzpomínku i naděje zář,
vše zrcadlila její tvář
a přec ne bytost povznešená
nad vše, čím život jest a sténá,
nad lehký trud, nad žertů vděk,
bol, hanu, chválu, polibek.
Teď jasným okem šťastný zřím
tep srdce, jež vlá tělem tím,
jde zamyšlena v práci své,
kam přísný žití cíl ji zve,
má rozum, její vůle stálá
jest přísná, činná, vytrvalá,
bez falše, lsti, je žena pravá,
jež těší, velí, radu dává
a přec duch tichý, kol nějž vlá
zář podivná jak andělská!
Osamělá žnečka
Viz tamo děvče samotné
z hor našich statné děvče, polem
jak sama zpívá si a žne
stůj, nebo tich jdi kolem!
Tak sama žne a vázat spěje
a smutnou píseň sobě pěje,
ó poslouchej, kraj celý kol
zní jejím zpěvem, stráň i dol.
Tak nikdy slavík nezpíval,
by vítal chodce v zemi dálné
na oase, kde pouště pal
kdes v Arabii skalné;
ba sotva kukačky tak žaly
se plně, silně rozléhaly
ve oceanu tichý klid
až nejdálnějších od Hebrid.
Co zpívá tu, kdo ví to dnes?
Co tonů těch dí žalné roje?
Zda trudů zašlých lká v tom směs,
ryk zapadlého boje?
Či tyto prosté nářky pějí
o věcech, jež se denně dějí,
trud všední, starost, péče hlas,
jak bývalo a dnes je zas?
Ať komukoliv pěla jen
zpěv její slyším neustále,
obličej k srpu nakloněn
v své práci zpívá