dole pod vrbou.
Kde svaté jeho tělo tlí,
chci plané růže nasázeti,
zde celá moje bytost dlí,
sem, víly, pojďte v tanec spěti!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
Zraněna ostrým trnem jich
hrob krví srdce zrosím vřelou,
co života mi ples a smích?
žert dne a tanec v chvíli ztmělou?
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
Vln víly, rákos na stráni,
mne vemte v hloubku svou,
jdu k tobě, drahý, v zoufání…
A byla pod vodou…
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou…
XV. GEORGE CRABBE
Srovnání
Přátelství zlato vytříbené jemně,
vždy větší jeho cena v čase
a láska, ruda, která v klínu země
ve panenské své bují kráse.
Přátelství z let se do let může vésti,
vždy stejné, věř, se nepromění,
boj mnohý krutý musí láska vésti,
však roztaví se ve plameni.
Božství
Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocí
vždy smrtelníky vodíš světla mocí,
jímž naše naděj i náš strach se řídí,
vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,
se modlit v hoři, hanu zapomníti
a s celým světem v rovné lásce žíti.
Noc
Kol noci ticho střízlivé
vzduch halí v mlčení
a každý dech od břehů všech
zve slavně k modlení.
Ó Pane, ducha mého řiď
dál svatou drahou sám,
kyň tvorstvu, by mne učilo,
jak modliti se mám!
XVI. ROBERT BURNS
Svou Haničku mám rád!
Ať kde chce vichr duje si,
já toužím na západ,
mé dobré děvče bydlí tam,
ta, již mám nejvíc rád!
Tam šumí les, zdroj tká svůj ples
a mnohý ční tam chlum,
však v noc i den jest Jean můj sen,
Jean nevyjde z mých dum.
Já zřím ji v rodné květině,
ta něha, kouzlo, jas!
Ji v ptačím slyším prozpěvu,
vzduch kol to její hlas!
A každá jarní květina,
luh, keř, hvozd, zdroje šum
i ptačí zpěv jest příčina:
Jean nevyjde z mých dum.
Údolí Ballochmyle
Catrinské zvolna žloutnou lesy,
u jezer vadne sirý květ,
skřivánčí brázdou nezní plesy,
a v přírodu žal tichý slét.
V těch hájích Marie kdys pěla
v své krásy tenkrát vrcholi,
a tichá lesní echa zněla:
Buď s bohem, drahé údolí!
Na zimních záhonech, ó kvítí,
vzpláš svěžím květem jara zas,
kde vadne vše, tam bude zníti,
ó ptáčata, váš sladký hlas!
Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,
pták v lese, kvítko na poli,
ó s bohem, luzné stráně Ayru,
buď s bohem, drahé údolí!
Pojď na má ňadra spočinout!
Pojď na má ňadra spočinout,
rci, rozchod pro nás není,
rád zdeptám vše jak prach a troud,
pych světa, slávu, jmění;
A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,
je totéž psáno hruď,
cíl života jest dosažený,
co živ jsem, mojí buď!
Tvým vděkem vším ku ňadrům svým
má všecko tebe stisknout,
víc od nebes já za ten ples
neždám, než blahem výsknout!
Při očích tvých, tak modravých,
se přísahou chví hruď,
polibkem svým to spečetím,
a pro vždy mojí buď!
Dvorný tkadlec
Kde Cart má v moři cíl svých cest,
strom bujet zříš a kvítí kvést,
hoch pěkný pro mne živ tam jest,
a on je dvorný tkadlec.
Já měla devět hochů snad,
ten prsten nes, ten pentle, šat,
o srdce začla jsem se bát,
tož dostal je můj tkadlec.
Psal otec smlouvu svatební,
pro bohatého napsal ji,
leč hruď je vše, dlaň patří k ní,
a tak ji má můj tkadlec.
Pták s písní dokud brázdí vzduch,
a včel je slyšet v kvítí ruch,
a v pršce usmívá se luh,
mým jest jen dvorný tkadlec.
Modlitba před smrtí
Ty Neznám! Mocná Příčino
mých nadějí, mých strachů!
před nímž snad v chvíli nejbližší
se octnu, vyrván prachu.
Ó, jestli žití po stezkách
se