do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích, vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se nejméně nadál podobného úkolu.
„Listiny, Jakube Petroviči, listiny… jeho excellence se ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej Filippovič vás čeká."
„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší také po šeptmu a ve spěchu.
„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn účastenstvím."
„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte, dovolte…"
„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči, a třetí stránku založte… Dovolte, Jakube Petroviči…"
„Ale dovolte přec…"
„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči; všimnul jste si té skvrny?"
Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.
„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu… Ale ctěný pane, rozumíte-li po rusky?"
„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube Petroviči, a na mne spolehněte… Já tuhle trochu nožíčkem…"
Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.
„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není nikde nijaká skvrna?"
„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady – dovolte – tuhle jsem ji viděl; vidíte, dovolte… jen mně dovolte, Jakube Petroviči, já trochu nožíčkem… z účastenství k vám Jakube Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem… tak, vida a hotovo."
Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře. Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat…
Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace. Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.
V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval; pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho nezapomene…
Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat, protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani na své vlastní potřeby.
Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.
„Zkusím to raději s jiné strany… půjdu raději k Antonu Antonoviči…"
Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo k jeho excellenci."
Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. „Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou… a sám sebe jsem tam přijal za někoho jiného… slovem, to je nemožná věc."
Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl rozhodný.
„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na pana Goljadkina staršího.
Pan Goljadkin starší jedva dýchal.
„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte nyní své podivné chování vůči mně?"
„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.
„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je chatrná."
„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do očí panu Goljadkinu staršímu.
„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. „Doufám, že změníte ton…"
„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma prsty do pravé, dosti kypré tváře.
Náš hrdina vzplanul jako oheň.
Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že protivník jeho, třesa se na