Přál bych si, aby mně někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí. Hloupost! Praobyčejná věc!..
Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti? Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil času, vzal drožkáře a letěl domů.
„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"
Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a jítřiti takovým způsobem své rány.
„Kdyby tak nyní" – uvažoval dále – „přišel nějaký kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit; nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to bude stát – dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych oko nezamhouřil… Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku, všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"
Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi, přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo, přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku, hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky, aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. – ale poněvadž se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe, že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k Andreji Filippoviči.
„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná záležitost… Tak vida, jaká je to vlastně záležitost…"
Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a uvnitř ozvaly se čísi kroky… Tu pan Goljadkin div sám sebe neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem – to vše mu přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.
Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.
„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s jakousi bodrostí seběhl se schodů.
Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.
„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu, vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat? Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je odbyta a nedá se odvolat… vždyť jí neodvolám! Uvažme jen: přijde člověk – přijde člověk s náležitým doporučením, řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti – všelijaká protivenství – co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti? Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda tím vinna – má býti proto setřen jako veteš, má mu proto být odepřena možnost sloužiti… Kde potom bude spravedlnost? On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne! Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému chuďasovi… Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci, že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a dost – takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře, dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila – hle – dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo, vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."
„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo… Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé – takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin! Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho! Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu poctivý – a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře… ale což když tento… což když si nás tam popletou! Vždyť on je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!.. Och on podstrčí člověka, podstrčí, darebák – jako hadřík člověka podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane Bože můj! Je to neštěstí!..
Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin, nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se, kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se připravoval ke zvanému obědu