diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a vklouzl do sousedního pokoje.
Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se vzpamatoval.
Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že všecky provazy se strhaly – to poznav, pan Goljadkin rozběhl se za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a jeden druhého štve na mne."
Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a zbytečné, pročež se vrátil.
„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti, odpyká vlk ovčí slzy."
Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si opětně.
Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu, jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se zapřísáhl, že je provede.
Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností, milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu. Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému, jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane, dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na dlouho."
Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na milost, ano – kdož ví – snad by se zrodilo opět nové přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší, než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta let, atd.
Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval – odpustil bych mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"
Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk! Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti to člověku úplně zkaženému.
Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl, kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl; ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.
Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům, kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti. Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl podlézti, našeptat a provésti podlost.
Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí ohlédl se kolem, oběhl – bezpochyby aby zůstavil po sobě dobrý dojem – všechny úřadníky, prohodil slovíčko k jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele sklouznul dolů po schodech.
Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.
„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu Goljadkinu.
„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám, že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky," promluvil náš hrdina.
„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"
Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.
„Já jsem se vyspal dobře… Ale dovolte, abych vám řekl, velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."
„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem, spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.
Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku. Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina…
Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu Goljadkinu; ale on dosud byl