e>
Переводчик Andrej Fozikoš
Иллюстратор Tatiana Nikishova
© Vadim Fedorov, 2017
© Andrej Fozikoš, перевод, 2017
© Tatiana Nikishova, иллюстрации, 2017
ISBN 978-5-4485-8273-8
Создано в интеллектуальной издательской системе Ridero
Koks
1
Probudil jsem se brzy. Byla neděle a teprve půl šesté. Ve všední dny se ráno vstávat nechce. Jeden by si ležel a ležel. Ovšem je-li tady víkend, funguje zákon schválnosti: vzbudíš se ještě za rozbřesku a pak se trápíš. Usnout znovu nedokážeš a zaujmout vertikální polohu je brzo.
Asi pět minut jsem se převaloval z boku na bok, poté jsem se přece jen vyhrabal z postele a šel na toaletu. Cestou jsem se mrkl na mobil. Ten se právě, jako by na objednávku, otřásl a nabídl mi sms: «Můžu ti splatit dluh. Ihned. Michal».
Milé překvapení, už jsem začal být nervózní z toho, jak se ten mladý muž opožďoval s platbami.
Naťukal jsem mu odpověď: «Budu za hodinu. Neodcházej». A po návštěvě WC jsem se přemístil do koupelny. Abych se dal takříkajíc do pucu.
Michal byl jedním z mých nájemníků. Patřil mi malý útulný byteček v samém centru Prahy, který jsem pronajímal. Hlavní předností bytu, kromě exkluzívního umístění, byla nádherná terasa, z níž se bylo možno kochat úchvatným pohledem na malebné střechy okolních domů a kousek Muzea.
Michal tam žil téměř dva roky. Zpočátku platil včas, jako hodinky. Ale pak se to s platbami začalo nějak zadrhávat. V poslední době přestaly chodit vůbec. Volal jsem mu několikrát a vždy si vyslechl další «zítra». Marně jsem nadával a varoval, že už další prodlení nemíním tolerovat. Před několika dny jsem mu tedy poslal doporučeným dopisem upozornění, že se chystám vypovědět nájemní smlouvu pro neplacení.
Najednou tato sms. Navíc ve velmi neobvyklou hodinu. Ale i sám Michal byl člověk dost divný. Žil si na vysoké noze. Dobře se oblékal. Stravoval se v restauracích. Ale vlastní bydlení a auto neměl.
Bylo mu takových 23 nebo 24 let. Vysoký snad metr devadesát. Hezoun. Blonďaté vlasy se mu lehce vlnily na koncích. Měl atleticky stavěné tělo, které pravidelně posiloval ve fitness centru.
Hodil jsem do sebe sendvič, zapil ho džusem. Natáhl jsem si světlé lněné kalhoty, modrou lehkou rozhalenku bez rukávů a obul modré semišové boty. Pak jsem se zamyslel a doplnil svůj ohoz tenkým svetrem.
Zhodnotil jsem svůj odraz v zrcadle. Ujde. Na svá léta bezesporu vypadám dobře. Je pravda, že bříško se trochu zaobluje. Ale v pětačtyřiceti to je normální jev. Celkově vzato, dá se říci, že jsem muž plný sily a elánu.
Vyšel jsem z domu a odebral se na tramvajovou zastávku. Miluji pražské tramvaje. Přímo je zbožňuju. Zejména moji oblíbenou linku číslo 9, nazývanou páteřní, neboťprotíná Prahu z jednoho konce na druhý.
Právě do «devítky» jsem nastoupil. Vagón byl téměř prázdný. Málo kdo jezdí tramvají v neděli tak brzo ráno.
Tramvaj si ještě pamatovala staré časy. Byl to typ natřený červenou barvou s širokým průchodem uprostřed vozu. Drnčela na křižovatkách a houpala se na rovných úsecích tratě v bocích, jako obstarožní krasavice.
Dojel jsem na Václavák. Vyskočil na zastávce proti knihkupectví Akademia a popošel nahoru o pár bloků dál. Náměstí bylo ještě ospalé. Sem tam se loudali čínští turisté, kteří si přivstali, zřejmě je vzbudil časový rozdíl. Pod koněm, osedlaným svatým Václavem, se zuřivě líbala jakási dvojice.
Zabočil jsem do ulice Ve Smečkách. Prošel kolem několika nočních klubů, zmlklých a unavených. Pod nohama se mi pletly pouliční odpadky. Obaly z čokoládových tabulek, nějaké vstupenky, útržky novin.
Tady je ten můj dům. Zastavil jsem se před ním. Vytáhl z kapsy klíče. Domofon zde již delší dobu nefungoval.
A v tuto chvíli něco velkého a bílého žuchlo přímo na dlažbu asi tří metry ode mne. Pocítil jsem závan vzduchu a dopad nějakých kapek na své nohavice. Nevěřil jsem vlastním očím.
Byl to Michal. Téměř nahý, pouze v trenkách. Ležel na dlažbě na břiše, nohy a ruce nepřirozeně vytočené. Tvář měl otočenou ke mně. Z rozbité hlavy tekla krev. Oči měl otevřené, ale život z nich už zmizel, zatahovaly se mrtvolným povlakem.
To vše se událo v jediném okamžiku. Stál jsem tam jako solný sloup. Pak konečně stočil pohled na své kalhoty. Ty, stejně jako boty, byly potřísněné Michalovou krví. Ranní sendvič se mi rychle začal prodírat ze žaludku ven.
Odvrátil jsem oči stranou. Zalapl jsem po dechu, který mi náhle scházel a sáhl pro mobil. V tuto chvíli za mými zády zaječela nějaká žena. Lekl jsem se tak, až jsem telefon málem upustil.
«Zavolejte policii,» zařval jsem na ni, aniž bych se stačil otočit. Ukázalo se, že je to turistka asijského vzhledu. Snad Číňanka, nebo Korejka, jeden nikdy neví.
Bylo to zbytečné, zřejmě mi nerozuměla. Vystrašeně couvala nazpátek, pak udělal čelem vzad a rozeběhla se směrem k Václaváku. Od té se pomoci tedy nedočkám.
Rozechvělými prsty jsem zalistoval v adresáři telefonu. Kliknul jsem na «Volat». Ležící přede mnou tělo jsem se snažil ignorovat.
Hovor byl přijat hned po prvním vyzvánění, jako by na něj čekali.
«Ahoj, Honzo,» řekl jsem.
«Dobré ráno,» odpověděl chraplavý hlas. «Něco se stalo?»
«Zemřel mi nájemník. Michal,» povídám zkroušeně. «Vyskočil z okna na dlažbu.»
«Jak je to dlouho?» hlas v sluchátku projevil zájem.
«Před chvílí,» odpověděl jsem.
«Který byt to je, Ve Smečkách?» vyptával se hlas.
«Uhodl jsi,» potvrdil jsem.
«Budu tam za pár minut,» oznámil Honza. «Ty zatím zavolej 156. Ohlas to tam oficiálně.»
«Jo… jo,» přikývl jsem, jako by mne snad mohl vidět.
Vyťukal jsem 156. Řekl jsem operátorce o neštěstí a snažil jsem se nedívat na tělo. Pod hlavou mrtvého se vytvořila kaluž krve, ta se rozrůstala a hrozila, že mě brzy pohltí. Poodstoupil jsem.
Na konci ulice se objevil chodec. Přišel blíže. Uviděl ležící tělo a mně, stojícího před ním. Couvl, otočil se a odešel. A já zůstal stát. Jen jsem zase o krůček ustoupil od plížící se ke mně louže krve.
Zanedlouho přijelo policejní auto. Vyskočil z něj Honza a několik lidí v uniformách, kteří ihned začali páskami uzavírat ulici. Honza byl v civilu: tmavé sako, zelená košile, džíny a bílé tenisky. Ve své funkci vyšetřovatele si to mohl dovolit.
Znali jsme se už nějaký ten pátek. Honza sloužil na pražské kriminálce coby detektiv v hodnosti poručíka. Měl manželku a dvě malé děti. Žili na Žižkově. Já jsem mu tam svého času pomohl najít byt. Od té doby jsme se spřátelili. Chodili jsme spolu na hokej, někdy na pivo. Honza rád vyprávěl své příběhy o české policii. Tušil jsem, že většina s nich jsou vymyšlené, ale poslouchat je bylo stejně zajímavé.
Tuto světlou jarní neděli jsme se sešli neplánovaně. Shodou okolností Honza byl v době mého volání na policejním okrsku v sousední Krakovské ulici a zařídil vše potřebné.
«Jak se cítíš?» zeptal se mě.
«Je mi nanic,» odpověděl jsem po pravdě. «Právě jsem stál u dveři, když sletěl. Ani nezařval. Podle všeho umřel okamžitě. Podívej, kalhoty a boty mi krví potříštil.»
«Vypereš