ušklíbl.
«Tak abys věděl, z peněz se v bytě našla pouhá stokoruna,» řekl, «ležela na parapetu. A to je vše. Ani o halíř víc. Nepočítáme-li ovšem takový dva gramy koksu, co ležel na tom stolku na terase. Mimochodem, přepočteno na peníze dělá to přibližně deset tisíc. Kolik ti vlastně dlužil?»
«Něco přes šedesát táců,» byl jsem z toho sdělení zmatený. «Za celých pět měsíců. A příští týden byl termín další splátky. Proč by mi v tom případě posílal esemesku?»
«Žádné peníze neměl,» řekl Honza a dopil poslední doušek kávy, «dokumenty a osobní věci zůstaly na místě. A z peněz jen ta stokoruna. Jo, ještě ten koks. Mimochodem, jde o drogu pro bohaté. Obyčejný vyhazovač v nočním klubu si ji nemůže dovolit.»
Žasl jsem.
«Michal dělal vyhazovače?»
«Ano, v klubu naproti,» přikývl Honza, «a proč jsi ho nevyhodil, když přestal platit?»
«Z okna?» napadl mne smutný vtip. «Měl jsem jiné starosti,» mávl jsem rukou, «vždyť víš, rozváděl jsem se, pak jsem musel služebně do Ruska. Nebyl na to čas.»
«Jak je tam v Rusku?» projevil zájem Honza.
«Jako obvykle,» usmál jsem se. «Vodka teče proudem a v ulicích se medvědi proháněji. Brnkaji na balalajkách, žebrají o jídlo.»
«Jdi s tím k šípku,» urazil se Honza, «já se ptám vážně.»
«V Rusku je vše okej,» odpověděl jsem, «lidé žijí a dál budou žít. Nemají se hůř než tady v Čechách. A v něčem možná i líp.»
Honza otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat. Ale v této chvíli se u našeho stolku zastavila dívka. Byla to Zlata, Michalova sestra. Na ramenou měla kabelku, v ruce igelitovou tašku s oblečením.
«Svět je ale malý,» usmál jsem se na ní. «Neznáme se náhodou?»
Hodila po mě svýma smaragdovýma očima a mírně přimhouřila víčka. Náramně jí to slušelo. Nezdálo se, že by byla z toho neštěstí nějak mimořádně zničená. Nebo se umí velmi dobře ovládat.
«Omlouvám se,» řekla rozpačitě, «nemohl byste mi půjčit trochu peněz? «Mám hlad a nemám ani vindru. Peníze držel brácha. Mohla bych vám dát do zástavy náušnice.»
Zvedl jsem se a nabídl jí židli. Došel k pultu pro další porci polévky a kávy. Přinesl jsem to všechno na náš stůl. Zlata se nenechala dvakrát prosit a vzala do ruky lžíci.
Jedla decentně, jako dáma. Občas pohledka úkosem na mě nebo na Honzu. Seděli jsme tiše a předstírali, že dopíjíme kávu, i když šálky v našich rukou byly dávno prázdné.
«Musím už jít,» podíval se výmluvně na hodinky Honza.
Vstal, poplácal mě po rameni a zmizel. Zůstali jsme se Zlatou sami.
Využil jsem příležitostí, abych si ji prohlídl pozorněji. Tvářička hladká, téměř bez vrásek. Jen malé paprsky kolem očí prozrazovaly její věk. Pod očima tmavé kruhy. Rozpraskané rty. Bylo jasné, že jí je o mnoho víc, než dvacet. Prsa měla asi dvojky. Jemné ruce. Stejně jemné prstíky. A ovšem oči. V kombinaci se zrzavými vlasy vířily krev.
«Nevěděl jsem, že Michal má sestru,» povídám, «to mi neřekl.»
Dívka si otřela rty ubrouskem. Vytáhla z kabelky průkaz a nabídla mi ho. Automaticky jsem po něm sáhl. Zlata Melichová. Datum narození 10. června 1987. V rozpacích jsem jí vrátil ten kus plastu.
«Jsem jeho starší sestra,» řekla a najednou se nelíčeně rozplakala, «tedy… byla.»
Slzy kapaly do šálku s kávou, nad níž se dívka sklonila. Ramena se jí chvěla. Ale žádné zvuky slyšet nebylo. Jen kap-kap do kávy.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Vstal jsem, popošel k ní a neobratně se přikrčil. Lehce jsem ji objal jednou rukou.
«No ták… všechno se srovná,» vyslovil jsem tohle nejapné klišé a hned jsem sám cítil, že zní falešně.
«Nemám peníze ani oblečení, ani tu zubní pastu…» vzlykala Zlata, «přijela jsem k němu… Před dvěma dny. Sliboval, že mi pomůže s prací. U nás na Moravě moc práce pro ženy není.»
«A odkud jsi?» přehodil jsem výhybku, jak situace vyžadovala. Proti mému tykání neprotestovala.
«Z Pavlova,» již klidněji řekla Zlata, «je to tam, kde se seriál natáčel, o vinařích. Možná, žes ho viděl?»
«Ano, viděl,» přikývl jsem, «hezkej. Takovej legrační.»
«Nevím, co si počít,» zopakovala bezradně Zlata, «zřejmě bych měla zavolat mámě. A nějak se postarat o pohřeb. Ještě ráno jsem spala a vše bylo jaksi v pořádku. Nebylo…»
Povzdechl jsem si. Mohl jsem se otočit a odejít. Ale. Bylo tady jedno «ale». Velmi se mi tato dívka líbila. Její oči. Její zmatek a zranitelnost.
«Pojď, koupíme ti zubní pastu,» chytám se příležitosti «U mne se dáš do pořádku. Zavoláš domů. A zítra se postaráme o pohřeb. Dnes to stejně nejde.»
«Jste moc hodný,» přikývla. «Vždyť ani nemám kam jít…»
Vyrovnal jsem útratu. Zvedla se ze židle. Vzala své věci a šli jsme na zastávku tramvaje. Devítka nás dovezla na Nový Smíchov, kde jsme pro ni nakoupili věci osobní hygieny a trochu potravin. Pak jsme jeli do mého bytu. Začínalo se stmívat.
Projevil jsem snahu něco uvařit, ale Zlata se k mé radosti chovala, jako by tu nebyla poprvé. Rázně mě vystrnadila z kuchyně.
«Nepřekážej, udělám všechno sama,» řekla, jako by si snad chtěla mou pohostinnost odpracovat. Její snaha mi přišla vhod.
«Včera jsem byl na nákupu, něco najdeš v ledničce,» navigoval jsem jí.
A tak Zlata začala rámusit nádobím. Odešel jsem do pracovny, abych zkontroloval maily a zavolal na pár čísel. Vaření mi potěšení nepřináší a ženská ruka mi tu tedy rozhodně chybí.
Sedl jsem si k počítači. Spočítal jsem přesnou částku, kolik mi dlužil Michal. Nebylo to pro mne smrtelný, ale stejně šlo o dost peněz. Škoda. Navíc není známo, kdy mi policie povolí znovu vstoupit do bytu.
Poslal jsem Honzovi sms, jestli to neví. Záhy přišla odpověď:
«Několik dní budeš muset výtrpět.»
Pak mně Zlata zavolala k večeři ala co dům dal. I tak jsem si moc pochutnal, neboť jsem se celý poslední rok stravoval všelijak. Většinou v rychlém občerstvení, anebo v restauracích. Doma hlavní chod byly pelmeně. Samozřejmě mražené.
«A pak říkají, že mladé Češky neumějí vařit,» dovolil jsem si malou lichotku.
«Pozor, já jsem z Moravy,» připomněla mi Zlata a nečekaně otevřeně a bez okolků dodala: «Nemohla bych u tebe párkrát přenocovat? Nemám kam jít. Já tady, kromě bratra, nikoho neznám.»
«Proč ne,» souhlasil jsem po krátkém zaváhání. «Ustelu ti na gauči v obýváku. Náhradní prádlo mám. Ale já jsem hned po ránu služebně pryč. Takže hospodařit tady budeš muset sama.»
Tak jsme si plácli.
Připravil jsem čaj. Chvíli jsme seděli mlčky.
«Jak dlouho Michal bral drogy?»