že se mi minulá noc zdála. Možné by to bylo. Ale únavou rozlámané tělo potvrzovalo, že sen to nebyl.
Sladce jsem se protáhl. Pak jsem si oblekl kalhoty a šel do kuchyně. Slyšel jsem, že moje nová láska je tam. Již čerstvě umytá a učesaná. V slušivých šortkách a tričku. Z trička se na mně usmíval ježek.
«Našla jsem v kuchyni cereálie. Dáš si je s mlékem?» zeptala se.
«Budu hned,» přikývl jsem, «jen se trochu upravím.»
Pořádně jsem se vysprchoval a vrátil se do kuchyně.
«Poslyš, Zlatičko, složil jsem ti báseň, když jsem byl ve sprše,» řekl jsem trochu rozpačitě.
«No ne!» podivila se Zlata. «Tak mi ji přečti.»
«Je to v ruštině,» varoval jsem ji.
«Přečti, a pak to přelož,» nedala se zviklat.
Tak jsem zarecitoval:
Я думал, что уже пришла
Моя осенняя усталость.
Но в сердце ты моё вошла
И в нём навек, навек осталась.
Zlata zatleskala a já se pokusil o překlad:
Myslel jsem, že už je tu
Moje podzimní únava.
Tys však do mého srdce vstoupila
A v něm navěky zůstala.
Zlata tentokrát netleskala, ale přistoupila blíž a objala mně. Srdce mi zabušilo. Básničky jsem nepsal od svých osmnádcati let. Ale i tehdy jsem je nikomu nikdy nečetl.
«Zítra pohřbívám bratra,» smutně řekla Zlata. «Já chci vědět, proč zemřel a kdo ho k tomu dohnal.»
«Přijdu na pohřeb,» přislíbil jsem, «a určitě zjistím, proč zemřel Michal.»
«Nechoď na pohřeb,» požádala mě Zlata. «Budeme tam jen máma a já. Ona nechce nikoho vidět. Dnes s ní přespím u kamarádky. A zítra večer ji vyprovodím domů. Do Pavlova jede noční vlak.»
«To se celé dva dny neuvidíme?» neskrýval jsem zklamání.
«Budou to jen dva dny,» odpověděla Zlata, «to přežiješ. Já se k tobě určitě vrátím. Mám tě moc ráda.»
Přitáhl jsem k sobě tu mou mimořádně přitažlivou a milou dívku, vzal ji kolem útlého pasu. A dlouho jsme jen tak stáli u okna a dívali se na tramvaje, které vyjížděly z depa. Počasí se náhle změnilo. Nebe se zatáhlo. Každou chvíli mohl spustit déšť. Také uvnitř jsem pocítil neklid a smutek. Jen tramvaje vesele vyzváněly při výjezdu na trať.
4
Příští den zavolal Honza.
«Mám pro tebe klíče,» řekl mi do telefonu, «prohlídka tvého bytu nic nezjistila. Takže ho opět můžeš pronajmout narkomanům.»
«Už tam jedu,» zaradoval jsem se.
«Ne tak zhurta,» zchladil mě Honza, «já teď někam odjíždím. Ale můžeme se domluvit přesně v poledne.»
«Díky, jsem tvým dlužníkem,» souhlasil jsem.
Před polednem už jsem stál u domu Ve Smečkách. Honza se opozdil o deset minut. Předal mi klíče. Otevřel jsem a vyjeli jsme do mého bytu.
Kvartýr nás přivítal tichem a odérem rozestlané postele. Špinavé nádobí v kuchyni okupovalo hejno much.
«Jak postupuje vyšetřování?«zajímalo mě.
«Stále kupředu,» odpověděl Honza, «ale zůstává pořád jedna verze, tudíž že skočil sám. Tvůj nájemník byl v narkotickém limbu.»
Vyšli jsme na terasu. Bylo horko. Střechy z červených pálených tašek oslepovaly oči. Vzpomněl jsem si, že jsem Zlatě slíbil, že vypátrám příčinu smrti jejího bratra. Musím z kamaráda vyšetřovatele vytáhnout, co se dá nejvíce. Michal jako překupník či dealer jistě sám i fetoval, nebo v tom bylo i něco víc?
«Zjistili jste, odkud Michal bral kokain?» zeptal jsem se zkusmo.
«Byl přece vyhazovačem tamhle, v Kakadu,» Honza se naklonil přes zábradlí terasy a ukázal rukou. «Vidíš ten dům s červenými okny? Vsadím se, že i on sám ten sajrajt občas prodával.»
«A do Čech se kokain odkud dováží?» položil jsem další otázku. «Z Latinské Ameriky?»
Honza se rozesmál.
«Vadime, ty jsi oběť seriálů,» řekl, «z Jižní Ameriky veškerý kokain putuje do Severní Ameriky. Má tam svůj trh a své prošlapané cestičky. Do Evropy se tohle svinstvo dostává především z Izraele.»
«Odkud?» byl jsem upřímně překvapen.
«Odtamtud,» kývl Honza někam stranou Můstku, «koku pěstují hlavně Arabové, samozřejmě. Pak se to přes Turecko a Kosovo dováží do Evropy. Z Česka je jakési překladiště. Hlavní proud směřuje do Německa, Francie a Anglie. Jsou to země bohaté, mohou si dovolit drahou drogu.»
«A kolik tahle radost stojí u nás?» zeptal jsem se.
«Proč to vlastně potřebuješ vědět?» podezíravě se na mně podíval Honza.
«Čistě ze zájmu,» odpověděl jsem, «vždyť víš, že trávu kouřím pouze jednou za tři roky.»
«Vím,» přikývl Honza, «ale i trávu kupovat zde nedoporučuji. Máčejí ji v acetonu. Aby měla větší sílu. Čistou trávu již nenajdeš. Leda u kamaráda na chatě.»
«Tak tedy kolik stojí drogy v Praze?» připomněl jsem Honzovi
svoji otázku. «Pro uživatele.»
«Černoši na Václaváku prodávají koks za dva tisíce korun. To je za gram. Ale je špinavý, čistého kokainu je v tom jen třicet procent,» začal líčit Honza. «Koupiš-li koks přímo od dealera, pak je to dvakrát dražší, ale i v něm tvoří polovinu doplňky. Dávku heroinu dostaneš za půl tácu. Gram pervitinu stojí tisícovku.»
Byl jsem překvapen.
«Není to zrovna levné potěšení.»
«To si piš,» přikývl Honza,» a všem je to šuma fuk. Všichni se tlačí u toho koryta.»
«Kdo přesně?» navázal jsem na to další otázkou.
Honza však neodpověděl. Uvědomil si, že mi zase řekl toho víc, než bylo žádoucí. Zamračil se.
«Příliš mnoho otázek, kamaráde,» řekl mi. «Uvědom si, že čím méně víš, tím lépe spíš.»
«Tak se nedurdi,» nasadil jsem smířlivý tón, «to nám ještě chybělo, abychom se kvůli drogám hádali.»
Honza mě poplácal po rameni. Usmál se.
A co ty?» zeptal se. «Jsi dnes nějaký divný, jako by veselejší… Nezamiloval ses náhodou?»
«Nevím, možná že jo,» odpověděl jsem. «I básničku jsem dokonce složil.»
A zarecitoval jsem příteli své verše. Honza chvíli mlčel.