to blízko bytu,» řekla Zlata, „ Jmenuje se Kakadu. Byla jsem tam jednou za Michalem, měl službu u vchodu. Dluží ti za byt hodně?»
«Dá se tak říci,» nedokázal jsem skryt zklamání.
«Já to určitě uhradím,» řekla Zlata. «Ale později.»
V tom okamžiku její telefon krátce pípnul. Zlata se podívala na displej.
«Je to od mámy,» řekla. «Já jsem to vše vylíčila své tetě, když jsem vařila. Aby to mámě vyřídila. Osobně jsem to nedokázala.»
«A co váš otec, žije?» zeptal jsem se.
«Já ti nevím,» odpověděla Zlata, «matka se s ním rozvedla, ještě když Michalovi ani rok nebyl. Od té doby nemáme ponětí, jestli je naživu nebo ne.»
«Rozumím,» kývl jsem chápavě hlavou. «Je mi lito, co se tvému bratrovi stalo.»
Zase zavládlo mlčení. Dopili jsme čaj. Vložil jsem nádobí do myčky. Rozložil a ustlal gauč. Odešel k sobě do ložnice.
Den byl těžký. Pomalu jsem začal usínat. Ale najednou vrzly dveře.
«Já se bojím,» uslyšel jsem dívčí šepot.
Posunul jsem se k oknu i s dekou, protože Zlata si svoji přinesla sebou. Opatrně ulehla na uvolněnou půlku postele.
«Zavřu oči a hned vidím Michala,» svěřila se mi vzlykajíc, «a on je mrtvý. Je to hrozný pocit.»
Natáhl jsem k ní ruku. Nahmatal její rameno, přitáhl ji k sobě. Na okamžik jakoby ztuhla, ale pak se uvolnila. Posléze se Zlata přitulila a objala mne rukama. Pohladil jsem její zrzavé vlasy, které se v pološeru zdály tmavými, a potlačil touhu zmapovat dlaní její tělo
«Spi,» řekl jsem jí, «jen klidně spi. Dnes už se nic špatného nestane.»
Opravdu usnula. A já jsem ještě dlouho ležel s pohledem upřeným na strop a přemýšlel o životě a smrti. A o Zlatě. Než jsem se postupně taky propadl do spánku.
2
Probudil jsem se časně. Otevřel oči, protáhl se. A okamžitě pocítil, že vedle někdo leží. Otočil jsem hlavu doprava. A najednou si na všechno vzpomněl.
Vedlejší polštář zdobily zrzavé vlasy. Zlata spala stejně jako v bytě Ve Smečkách na břiše, ale tvář měla stočenou ke mně. Obdivně jsem na tu nádheru vzhlížel. Byla jako ta Zlatovláska z pohádky.
Uvolněný obličej. Malá vráska na čele. Rozpraskané rty.
Pojala mně něha k ležící vedle ženě. Zlata se pohnula, jako by vycítila můj pohled, její řasy se zachvěly, oči se pomalu otevřely.
«Dobré ráno,» uvítal jsem ji.
Zlata se usmála. Přesto, i když vedle mne zaručeně ležela ta včerejší holka, něco tady nehrálo.
«Ty máš hnědé oči!» konečně mi to došlo. «Včera byly smaragdové, zelené…»
«Sundala jsem si čočky,» odpověděla, «nemůžu spát s čočkama na očích, tak je na noc sundavám.»
«To je dobře, že máš hnědé oči,» řekl jsem,» jelikož u nás máme písničku Malér má zelené oči. Nechci, abys mi přinesla potíže.»
«Omlouvám se, že jsem se k tobě v noci vnutila,» kajícně řekla Zlata, «ale měla jsem opravdu strach. Ve skutečnosti nejsem taková. Už jsem téměř půl roku s nikým nespala. A pak ti sama vlezu do postele.»
«No, nic jsme spolu neměli,» zasmál jsem se. «Bohužel…»
«Neměli,» potvrdila Zlata «ale ty se mi líbíš. S tebou se člověk cítí bezpečně a klidně. Jako za zdí.»
Natáhl jsem k ní ruce. Ale v tomto jedinečném okamžiku zazvonil mobil a bylo po romantické náladě. Zlata se vyvlékla z mého objetí a zmizela v koupelně.
Volala mi účetní. I když se mi nechtělo, tak jsem musel vzít na vědomí, že začínal pracovní týden.
Narychlo jsme se nasnídali. Já jsem se pak vydal za svým podnikáním a Zlata musela vyřídit nezbytné záležitosti. Na rozloučenou mě políbila na tvář. Smutně se usmála a pospíchala na tramvajovou zastávku.
A já jsem se stavil za účetní. Odevzdal jsem jí spoustu dokumentů pro závěrku. Vypil s ní čaj. A pak jel na Zličín. Kde jsem pronajímal dvoupokojový byt jedné vietnamské rodině.
Rodina mluvila česky velmi špatně a za byt již druhý měsíc neplatila. Snažil jsem se k nim několikrát dovolat. Ale sluchátko vždy bral někdo, kdo česky nemluvil vůbec. A poslední týden telefon mých vietnamských nájemníků byl nedostupný. Pádný důvod, proč jsem se rozhodl navštívit byt asijských přistěhovalců osobně. Pro strýčka Příhodu vzal jsem s sebou sadu náhradních klíčů.
Na místo jsem dorazil kolem oběda. Zaparkoval před domem. Dlouho mačkal zvonek domofonu. Nikdo se neozval. Tehdy mi přišla vhod náhradní sada klíčů s čipem od vchodových dveří.
V zájmu slušnosti jsem pak ještě pár minut zvonil na zvonek u bytu a klepal na dveře. Pak jsem použil klíč a vešel dovnitř.
V bytě byl nepořádek. Jako by někdo ve spěchu balil věci. Všude se povalovaly igelitové sáčky, útržky balicího papíru, ponožky. V koupelně na sušáku visela podprsenka. Na chodbě stála taška s obnošenou obuví.
Prošel jsem se po bytě. Díky bohu, že nebylo nic polámané nebo poničené. Pouze všude špína. V kuchyni hora špinavého nádobí. I když měli automatickou myčku. Otevřel jsem ji. Byla v ní plastová krabička. Plně nacpaná malými igelitovými sáčky.
V hlavě mi nepříjemně cvaklo. Podobný sáček jsem viděl včera na terase v bytě Ve Smečkách. Ležel na stole, vedle vysypaného kokainového prášku.
Opatrně jsem zavřel myčku. Ještě jednou jsem si prohlédl byt a snažil jsem se už na nic nesahat rukama.
Z věcí v bytě zůstaly tedy pouze nějaké kousky oblečení a taška s botami na chodbě. A ještě nádobí. Vše ostatní bylo odvezeno. Podle všeho už před týdnem.
Skříně rovněž byly prázdné. I když ne zcela, jak jsem záhy spatřil. Na horní poličce ležela hromádka nějakých dokumentů. Přišoupl jsem si židli, abych je mohl sundat. Ukázalo se, že je to tucet vietnamských pasů. Zbrusu nových, nepolíbených. Podle fotek byly vystaveny pro desítku mužů a dvě ženy. Žádná víza ani jiné úřední poznámky.
Chvíli jsem v těch dokladech listoval. Už jsem je chtěl položit zpět. Ale najednou mi svitlo. Vždyť všechny měly stejná čísla.
Čím dál, tím hůř.
Sáhl jsem pro telefon a opět vytočil číslo Honzy. No ták, no ták, vem to… popoháněl jsem ho nervózně. Tentokrát to zvedl až někdy po osmém zvonění.
«Zdravím,» přivítal jsem přítele.
«Tě Bůh,» ozval se Honza.
«Člověče, mám takový problém,» nevěděl jsem, jak na to, «abys tomu rozuměl, já jsem teď v bytě na Zličině. Pronajímám ho jedné vietnamské rodině…»
«Zase ti někdo udělal šipku z balkónu?»
«Ale ne, všichni jsou naživu,» řekl jsem a dodal: «Snad. Jen zdrhli a nezaplatili.»
«No,