Jak se dostala do své pracovny, Riley otevřela počítačové soubory dvacet pět let starého případu. Jak si prohlížela staré novinové články, vzpomněla si, že některé z nich četla, když se objevily poprvé. Tenkrát byla v pubertě a Zápalkový vrah byl něco jako ztělesnění noční můry.
Vraždy se udály zde ve Virginii, poblíž Richmondu, s tří týdenními rozestupy.
Riley otevřela mapu a našla Greybull, malé město u dálnice 64. Tilda Steenová, poslední oběť, žila a zemřela v Greybullu. Další dvě vraždy se odehrály v městech Brinkley a Denison. Riley viděla, že všechna města leží asi sto mil od sebe.
Riley zavřela mapu a znovu pohlédla na novinové články.
Jeden titulek hlásal ...
ZÁPALKOVÝ VRAH SE ZMOCNIL TŘETÍ OBĚTI!
Trochu se zachvěla.
Ano, vzpomínala si na tento titulek, který viděla před mnoha lety.
V článku popisovali paniku, kterou vraždy v celé oblasti způsobily – zejména mezi mladými ženami.
Podle článku si veřejnost i policie kladly stejné otázky:
Kdy a kde udeří vrah znovu?
Kdo bude jeho další obětí?
Ale žádná čtvrtá oběť se neobjevila.
Proč? Přemýšlela Riley.
Byla to otázka, na kterou obránci zákona nedokázali odpovědět.
Vrah se zdál být nemilosrdně motivovaným sériovým vrahem – typ, který bude pravděpodobně zabíjet, dokud nebude chycen. Místo toho jednoduše zmizel. A jeho zmizení bylo stejně záhadné jako zabíjení.
Riley začala prohledávat staré policejní záznamy a osvěžovat si paměť.
Nezdálo se, že jsou oběti nějak propojeny. Vrah uplatnil stejný styl u všech třech vražd. Sebral mladé ženy v barech, odjel s nimi do motelů a zabil je. Pak jejich těla zakopal v mělkých hrobech nedaleko místa vraždy.
Místní policie neměla potíže s vyhledáním barů, kde oběti sebral a motelů, kde byly zabity.
Jak už to někteří sérioví vrazi dělají, zanechal za sebou pro policii stopy.
U všech těl nechal krabičku zápalek z barů a dopisní papír z motelů.
Svědci v barech a motelech byli dokonce schopni podat poměrně dobrý popis podezřelého.
Riley našla skicu, která byla vytvořena před lety.
Viděla, že muž vypadá docela obyčejně, s tmavě hnědými vlasy a oříškově hnědýma očima. Při čtení výpovědí svědků si všimla ještě několika detailů. Svědci se zmínili, že vypadal nápadně bledý, jako by pracoval v práci, která ho držela uvnitř a nemohl na slunce.
Popisy nebyly příliš detailní. I tak se Riley zdálo jakoby nemělo být nijak obtížné případ rozluštit. Ale z nějakého důvodu to těžké bylo. Místní policie nikdy vraha nenašla. ÚACH případ převzal, ale došel pouze k závěru, že vrah buď zemřel, nebo z kraje odešel. Pokračovat v pátrání po celé zemi by bylo jako hledat jehlu v kupce sena – jehlu, která nemusí vůbec existovat.
Ale byl jeden agent, mistr na rozluštění nedořešených případů, který nesouhlasil.
"Je stále v kraji," řekl všem. "Najdeme ho, pokud budeme hledat dál."
Ale jeho šéfové mu nevěřili a nepostavili se za něj. ÚACH nechat případ vychladnout.
Tento agent odešel z ÚACH před lety a přestěhoval se na Floridu. Ale Riley věděla, jak se s ním zkontaktovat.
Natáhla se pro svůj stolní telefon a vytočila číslo.
Za okamžik později zaslechla známý burácející hlas. Jake Crivaro byl jejím partnerem a rádcem, když nastoupila do ÚACH.
"Nazdar, cizinče," řekl Jake. "Kde jsi k čertu byla? Co se s tebou dělo? Nezavoláš, nepíšeš. Je to dobrý způsob, jak zacházet s osamělým, zapomenutým, starým orlem, který tě naučil všechno co víš?"
Riley se usmála. Věděla, že to tak nemyslel. Konec konců se viděli docela nedávno. Jake dokonce přerušil důchod, aby jí pomohl před pár měsíci s případem.
Nezeptala se, "Jak jsi se měl?"
Vzpomněla si na jeho litanii posledně.
"Je mi sedmdesát pět let. Nechal jsem si vyměnit obě kolena a kyčel. Nevidím dobře. Mám naslouchátko a kardiostimulátor. A všichni mí přátelé kromě tebe zhebli. Jak si myslíš, že mi je?"
Kdyby se ho zeptala, jen by si začal znovu stěžovat.
Pravda byla, že byl fyzicky stejně čilý a jeho mysl byla tak bystrá jako bývala.
"Potřebuji tvou pomoc, Jaku," řekla Riley.
"Hudba pro mé uši. Důchod smrdí. Co pro tebe mohu udělat?"
"Dívám se na jeden vychladlý případ."
Jake se trochu zasmál.
"Můj oblíbený druh. Vždyť víš, vychladlé případy bývaly mou specialitou. Pořád ještě jsou, je to můj koníček. I v důchodu dokážu posbírat a přezkoumat věci, které nikdo nevyřešil. Jsem takový obyčejný čmuchal. Pamatuješ si na vraha s 'Andělskou tváří' z Ohia? Před pár lety jsem ho vyřešil. Byl to studený případ už víc než deset let."
"Vzpomínám si," řekla Riley. "Byla to dost dobrá práce na starého dědka ze smetiště."
"Lichotky tě dostanou všude. Tak co pro mě máš?"
Riley zaváhala. Věděla, že vyvolá nepříjemné vzpomínky.
"Tento případ byl jedním z tvých, Jaku," řekla.
Jake na chvíli zmlkl.
"To mi neříkej," řekl nakonec. "Případ Zápalkového vraha."
Riley se málem zeptala, "Jak to víš?"
Ale bylo snadné odhadnout odpověď.
Jake byl posedlý chybami z minulosti, zejména jeho vlastními. Nepochybně velmi dobře věděl o výročí smrti Tildy Steenové. Pravděpodobně si také připomínal výročí úmrtí ostatních obětí. Riley se domnívala, že jej pravděpodobně každý rok strašily.
"To bylo před časem," řekl Jake. "Proč chceš vytáhnout všechnu tu dávnou historii?"
Slyšela v jeho hlase hořkost – stejnou hořkost, na kterou si u něj pamatovala z dob, když byla ještě mladým nováčkem. Byl nazlobený na ty, kteří uplatnili pravomoc rozhodnout o uzavření případu. Když o několik let později odešel, byl stále ještě zatrpklý.
"Víš, že jsem během předchozích let byla v kontaktu s matkou Tildy Steenové," řekla Riley. "Mluvila jsem s ní včera. Tentokrát ..."
Odmlčela se. Jak by to mohla zformovat do slov?
"Mě to myslím zasáhlo víc než obvykle. Pokud nikdo nic neudělá, zemře ta ubohá žena, aniž by se jí podařilo dostat vraha její dcery před soud. Nemám teď žádné jiné případy a já ..."
Její hlas se vytratil.
"Já vím, jak se cítíš," řekl Jake, jeho hlas byl náhle plný soucitu. "Ty tři mrtvé ženy si zasloužily něco lepšího. Jejich rodiny si zasloužily něco lepšího."
Riley