ne, Paulo," ujistila ji Riley.
Konec konců před lety zahájila jejich poněkud zvláštní vztah Riley. Riley ve skutečnosti nikdy nepracovala na případu, který se týkal Tildiny vraždy. Dostala se do kontaktu s obětí matky dlouho poté, co případ vychladl.
Toto jejich každoroční telefonát byl jejich mnohaletým rituálem.
Riley to stále připadalo divné, bavit se takto s někým, koho nikdy neviděla. Ani nevěděla, jak Paula vypadá. Věděla, že Paule je nyní už šedesát osm. Bylo jí čtyřicet tři, byla jen o pouhé tři roky starší než Riley, když byla její dcera zavražděna. Riley si ji představovala jako laskavý, šedovlasý, babičkovský typ.
"Jak se má Justin?" Zeptala se Riley.
Riley mluvila s manželem Pauly již několikrát, ale nikdy ho důkladně nepoznala.
Paula si znovu povzdechla.
"Zemřel loni v létě."
"To mi je líto," řekla Riley. "Jak se to stalo?"
"Bylo to náhlé, úplně nečekané. Byla to aneurysma – nebo možná infarkt. Nabídli autopsii, aby určili, co z toho to bylo. Řekla jsem, "Proč se obtěžovat?" Nepřivede ho to zpátky."
Riley se cítila hrozně. Věděla, že Tilda byla její jediná dcera. Ztráta jejího manžela musela být těžká.
"Jak to zvládáš?" Zeptala se Riley.
"Jeden den po druhém," řekla Paula. "Je to tu teď opuštěné."
V jejím hlase byl téměř nesnesitelný smutek, jako by se cítila připravena jít za svým manželem.
Pro Riley bylo těžké si takovou samotu představit. Pocítila nával vděčnosti za to, že má ve svém životě milující lidi – April, Gabrielu a teď Jilly. Riley zakusila obavy ze ztráty všech třech. April už byla vážně ohrožena více než jednou.
A samozřejmě, zde byli báječní staří přátelé, jako Bill. Také čelil vlastním rizikům.
Nikdy je nebudu brát jako samozřejmost, pomyslela si.
"A co ty, drahá?" Zeptala se Paula.
Možná právě proto měla Riley pocit, že může s Paulou hovořit o věcech, o které nemohla mluvit s většinou lidí.
"No, já jsem v procesu osvojení třináctileté dívky. Je to dobrodružné. Ach, a Ryan se na chvíli vrátil. Pak znovu zmizel. Zaujala ho další sladká slečinka."
"To je ale nešťastné!" Řekla Paula. "Měla jsem s Justinem štěstí. Nikdy se nezatoulal. A myslím, že měl vlastně štěstí. Odešel rychle, netrpěl žádnými přetrvávajícími bolestmi. Doufám, že až přijde můj čas ..."
Hlas Pauly se vytratil.
Riley se zachvěla.
Paula ztratila dceru kvůli vrahovi, který nikdy nestanul před soudem.
Riley také ztratila někoho kvůli vrahovi, který se nikdy nenašel.
Mluvila pomalu.
"Paulo ... Stále se mi to vrací ve vzpomínkách. Mám taky noční můry."
Paula odpověděla laskavým, starostlivým hlasem.
"Předpokládám, že to není překvapující. Byla jsi malá. A byla jsi tam, když se to stalo. Byl jsem ušetřena toho, čím ty sis prošla."
To slovo ušetřena, Riley vyděsilo.
Nezdálo se jí, že by Paula byla ušetřena.
Pravda, Paula nebyla nucena sledovat smrt své dcery.
Ale ztráta dítěte byla jistě ještě horší, než co si prožila Riley.
Paulina schopnost nezištné empatie Riley vždy udivovala.
Paula stále hovořila uklidňujícím hlasem.
"Domnívám se, že smutek nikdy nevymizí. Možná bychom si to neměli ani přát. Co by se z nás stalo, kdybych já zapomněla na Justina nebo tys zapomněla na svou matku? Já nikdy nechci být tak tvrdá. Dokud stále pociťuji bolest a stesk, cítím se jako člověk ... a jsem naživu. "Je to součást toho, čím obě jsme, Riley."
Riley zamrkala, aby zahnala slzy.
Jako vždy jí Paula říkala přesně to, co potřebovala slyšet.
Ale jako obvykle to nebylo snadné.
Paula pokračovala, "A podívej se, co jsi udělala se svým životem – chráníš ostatní, prosazuješ spravedlnost. Tvá ztráta ti pomohla stát se tím, kým jsi – šampionkou, dobrou a starostlivou osobou."
Riley se z hrdla vydral vzlyk.
"Ach, Paulo. Kéž by věci mohly být jiné – aspoň pro jednu z nás. Kéž bych mohla – "
Paula ji přerušila.
"Riley, mluvíme o tom každý rok. Vrah mé dcery se nikdy nedostane před soud. Není to ničí chyba, a já nikoho neobviňuji. A tebe už vůbec ne. Nikdy to nebyl tvůj případ. Není to tvá zodpovědnost. Všichni udělali to nejlepší, co mohli. To nejlepší, co můžeš udělat, je se mnou mluvit. A to udělá můj život mnohem lepší."
"Je mi líto, co se stalo Justinovi," řekla Riley.
"Děkuji ti. To pro mě hodně znamená."
Riley a Paula si odsouhlasily, že spolu zase příští rok promluví, a hovor ukončily.
Riley seděla sama tiše ve své kanceláři.
Rozhovor s Paulou byl vždy emocionálně náročný, ale většinu času se Riley cítila lépe.
Dnes se Riley ale cítila hůř.
Proč tomu tak bylo?
Je toho příliš mnoho špatně, uvědomila si Riley.
Dnes se jí zdálo, že všechny problémy v jejím životě jsou propojeny.
A nějak se nemohla ubránit obviňování sebe sama za všechny ztráty, za všechnu bolest.
Alespoň se jí už nechtělo brečet. Pláč rozhodně nepomáhal. Kromě toho měla dnes Riley na práci rutinní papírování. Posadila se ke svému stolu a snažila se pracovat.
*
Později odpoledne jela Riley z Quantica rovnou na střední školu Brody. Jilly už čekala na chodníku, když tam Riley dorazila.
Jilly skočila na sedadlo spolujezdce.
"Už tu čekám patnáct minut!" řekla. "Pospěš si! Přijdeme pozdě na utkání!"
Riley se trochu zasmála.
"Nepřijedeme pozdě," řekla. "Dorazíme tam právě včas."
Riley zamířila ke škole April.
Zatímco jela, začala se Riley znovu obávat.
Přišel Ryan během dne domů a vyzvedl si své věci?
A kdy a jak dívkám sdělí, že je pryč?
"Copak se děje?" Zeptala se Jilly.
Riley si neuvědomila, že její tvář prozradila její pocity.
"Nic," řekla.
"To není nic," řekla Jilly. "Vím to."
Riley potlačila povzdechnutí. Stejně jako April a Riley, i Jilly byla velmi vnímavá.
Mám ji to říct teď? Přemýšlela Riley.
Ne,