armáda, plná opravdových mužů. A to znamenalo, že ti, proti kterým budou stát, budou také armádou opravdových mužů. Nejspíše stejně skvělých bojovníků, jako byli ti kolem. Události příštích dní budou skutečné, bude to doopravdy, a půjde v nich o holý život. Ještě nikdy toho v jeho životě asi nebylo v sázce tolik. Během jízdy jeho ruka co chvíli sklouzla k opasku, aby se ujistil, že má svůj nově získaný meč i starý věrný prak. Přemýšlel jestli na nich již brzy ulpí lidská krev. Anebo jestli třeba nebude prolita ta jeho.
Když vyjeli na jedno z návrší, naskytl se jim první pohled na obležené město. Stoupaly z něj oblaka kouře. Muži vydali spontánní bojový pokřik, který jako hromobití přehlušil dusot tisíců kopyt jejich koní. Velká MacGilská armáda pobídla koně do sprintu. Thor učinil to samé ve snaze nezaostat za ostatními. Jedni tasili meče, druzí k nebi pozvedli jezdecká kopí, a se zuřivostí v očích se řítili na město.
Jakmile dorazili na planinu před jeho branami, rozdělila se ta masivní armáda na menší skupiny. V Thorově skupině byli všichni jeho přátelé a ještě pár dalších, které neznal. Do jejich čela se postavil jeden ze Stříbrných, voják, kterého ostatní nazývali Forg. Vysoký, hubený muž šlachovitých paží, s poďobanou tváří, nakrátko ostříhaných šedých vlasů a tmavých očí. Každá skupinka měla jiné úkoly a teď se začínaly rozjíždět do všech stran.
„Skupino, za mnou!“ zavelel rytíř a posunkem svého kopí ještě pro jistotu máchnul k těm, kterých se to týkalo.
Thorova skupina se pod jeho vedením potom oddělila daleko od hlavní armády. Když se ohlédl, jasně viděl, že se vzdalují mnohem více, než kdokoliv jiný. Už se začínal divit kam to jedou, když tu jejich velitel vykřikl:
„Zaujmeme pozici v McCloudském týlu!“
Všichni si vyměnili nadšené, ale i notně nervózní pohledy. Hlavní těleso armády jim mezitím úplně zmizelo z dohledu. Každý byl jako na jehlách, ale po McCloudské armádě jakoby se zem slehla. Nikde je nebylo možné spatřit.
Konečně Forg zastavil koně pod malým návrším, které pokrýval háj mladých stromů. Ostatní zastavili spolu s ním.
Chlapci se podívali na velitele a čekali, co se bude dít dál.
„Udržet tuhle tvrz bude úkolem pro nás,“ vysvětloval Forg. „Jste pořád ještě příliš mladí, abychom vás mohli poslat do hlavní bitvy. Budete držet tuhle pozici, zatímco se hlavní armáda přelije městem a střetne s McCloudy. Není pravděpodobné, že by se sem dostali jacíkoliv nepřátelé, takže byste tu měli být víceméně v bezpečí. Rozmístěte se do obranných pozic kolem hájku a neopouštějte je, dokud nedostanete další rozkaz. Pohyb!“
Nato Forg píchl koně ostruhami a rozjel se do kopce. Chlapci jej následovali. Jejich koně bojovaly se svahem, zdvihaly mračna prachu a nikde nebylo ani vidu ani slechu po nepříteli. Thor cítil zklamání, že byli takto odříznuti od jakékoliv akce. Proč je takto uklízeli stranou?
Čím více se blížili k hájku, tím byl Thor neklidnější. Netušil, proč se to tak děje, ale jeho šestý smysl jej před něčím varoval. Něco bylo špatně.
Už byli skoro na vrcholu a dobře před sebou viděli malou strážní věž, která se zdála opuštěná a kterou měli bránit. V ten okamžik Thor pocítil silné nutkání se otočit, a když tak učinil, všiml si, že Forg za nimi najednou silně zaostává a jeho ztráta se neustále zvětšuje. Očividně svého koně zpomaloval. Potom najednou trhnul uzdou svého koně, otočil jej a bez jakýchkoliv dalších povelů uháněl pryč.
Bylo těžké takové jednání pochopit. Proč je jejich velitel tak najednou opustil? Krohn, který běžel nedaleko, zamručel.
Thor teprve začínal přemýšlet, co by to mohlo znamenat, když už dorazili na vrchol kopce k oné hlásce a očekávali, že na druhé straně neuvidí nic než pustinu.
Nic takového se ale nestalo. Namísto toho okamžitě strhli koně do hájku a tam potom zaraženě zírali na druhou stranu kopce.
Schovávala se tam celá McCloudská armáda.
Byli zavedeni do pasti.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Gwendolyn pospíchala ulicemi Králova Dvora a razila cestu mezi lidmi pro Akortha s Fultonem, kteří nesli Godfreyho. Museli se dostat k léčitelce co nejrychleji. Godfrey nesměl zemřít. Ne po tom všem, čím si spolu už prošli a rozhodně ne tímto způsobem. Před očima neustále viděla úsměv na Garethově tváři v okamžiku, kdy se mu donese zpráva o Godfreyově smrti – byla odhodlána tomu za každou cenu zabránit. Přála si, aby byla našla bratra rychleji.
Zahnula za další roh a dorazila na hlavní náměstí, kterým proudilo poměrně velké množství lidí. Na šibenci uprostřed se houpalo Firthovo tělo. Smyčka byla pevně utažená kolem jeho krku a jeho oči tupě civěly na dění kolem. Instinktivně od něj odvrátila zrak. Byl to ošklivý pohled a zároveň připomínka bratrovy krutosti. I tak měla ale pocit, že před ní nemůže uniknout, ať už se v Králově Dvoře hne kamkoliv. Bylo zvláštní si představit, že ani ne před celým dnem ještě s Firthem mluvila a nyní visel na šibenici. Přišlo jí, jako by se smrt stahovala všude kolem a bylo jenom otázkou času, kdy si přijde i pro ni samotnou.
I když si ze všeho nejvíc přála otočit se a vybrat jinou cestu, dobře věděla, že projít rovnou přes náměstí je nejkratší způsob, jak se dostat do domku léčitelky. Teď nemohla před svým strachem couvnout. Namísto toho vykročila přímo kupředu a rovnou kolem šibenice. Když procházela okolo, náhle jí zastoupil cestu královský kat, oblečený celý v černém a se zakrytou tváří.
V první chvíli si myslela, že chce zabít i ji, ale on se jenom uklonil.
„Má paní,“ řekl pokorně a uctivě přitom sklonil hlavu. „Nikdo ještě nedal žádný příkaz, co se má provést s tímhle tělem. Nebyl jsem informován, jestli mu mám zařídit normální pohřeb, anebo zda má být jenom uložen ve společném hrobě pro nejchudší.“
Gwen se zastavila a v prvním okamžiku necítila nic než znechucení, že musí po bratrovi ještě navíc uklízet. Akort s Fultonem se zastavili též. Vzhlédla k oběšenci a podívala se na jeho tělo, které teď viselo jenom necelé dva metry od ní. Nejprve chtěla prostě pokračovat v cestě a kata úplně ignorovat, ale při tom pohledu se v ní něco pohnulo. Musela přece otci zajistit alespoň nějakou spravedlnost.
„Hoď ho do masového hrobu,“ řekla. „Neoznačeného. Žádné pohřební obřady. Chci aby se na tohohle úplně zapomnělo.“
Kat se uklonil na znamení, že pochopil příkaz a Gwen pocítila alespoň lehké zadostiučinění. To Firth přece zabil jejího otce. Jakkoliv se jí příčilo násilí a nenávist, s Firthem nedokázala nijak soucítit. Měla pocit, že duch jejího otce je v tom okamžiku s ní, dodává jí sílu a podivný pocit klidu.
„A ještě něco,“ dodala po chvíli. „Sundej ho dolů ihned.“
„Hned, má paní?“ zeptal se kat udiveně. „Ale král mi nařídil, abych ho tu nechal viset tak dlouho, dokud se nerozpadne.“
Gwen zakroutila hlavou.
„Hned,“ zopakovala a osmělila se zalhat, „takové jsou jeho nové rozkazy.“
Kat se uklonil a vyrazil, aby odřízl Firthovo tělo.
Gwen