co je skutečnost a co pouhá blouznivá iluze, zapříčiněná hladověním. Najednou spatřila kanoe. Spoustu kanoí, které se doslova vynořily ze břehu, hustě porostlém pralesem. Mířily k jejich lodi. Na nich ke svému překvapení nespatřila hlavní imperiální rasu mohutných vojáků s narudlou kůží a trny na hlavách. Tito byli jiní. I tito muži a ženy byli skvěle rostlí, měli žluté oči a čokoládovou kůži. Sandara na ně hleděla naprosto klidně, jako kdyby je znala. Gwen si uvědomila, že jim její přítelkyně je vlastně velice podobná. Byli to její lidé.
Ani si pořádně nevšimla, že kanoe již stačily doplout k jejich lodi. Ozvaly se zvuky železných háků, zasekávajících se do dřevěných částí trupu a potom se najednou celé těleso pohnulo jiným směrem. Kanoe je, podobné velkému hejnu ptáků, odvážely pryč od města. Gwen si mátožně uvědomila, že jim tito lidé chtějí pomoci a odvést je někam jinam, než do toho obrovského imperiálního přístavu.
Byli taženi více na sever, kde Gwen po chvíli spatřila průchod, zakrytý bujným porostem a vedoucím do skryté zátoky. Unaveně zavřela oči a v duchu si hluboce vydechla.
Po chvíli je zase otevřela a uvědomila si, že na vteřinku musela usnout. Stále ještě napůl stála, napůl visela přes zábradlí a dívala se, jak jsou vlečeni do zátoky. Najednou se jí zatočila hlava a ona se tak naklonila ještě více kupředu. A pak už to bylo příliš a ona zjistila, že se nedokáže zase zaklonit zpátky. Vykulila oči a snažila se pevněji chytit zábradlí, ale její prsty byly slaboučké jako jarní tráva. O okamžik později se převalila přes zábradlí a padala do vody.
Srdce se jí rozbušilo panikou. Nemohla uvěřit, že po tom všem, čím prošli, nakonec zemře takovou smrtí, když už jsou tak blízko očividně přátelskému přístavu.
Už se ocitla celá ve vzduchu, ale tu za sebou najednou uslyšela zavrčení a zároveň pocítila, jak ji silné čelisti chňaply za halenu na zádech. Najednou byla jako kotě tažena zpátky nahoru, přes zábradlí a nakonec až na palubu. Poměrně tvrdě na ni dopadla, ale byla tak ochablá a unavená, že ji to ani moc nebolelo.
Spatřila vedle sebe stát Krohna. Vděčně se na něj usmála. Měla radost nejen z vlastní záchrany, ale i z toho, že ho vidí živého a zdravého. Vypadal mnohem hubenější, než jak jej dříve vídávala. Uvědomila si, že už jej v tom chaosu, který je poslední dobou provázel, vlastně úplně přestala sledovat. Naposledy, co jej spatřila, bylo, když musel jít do podpalubí, protože se na ně hnala bouře. Musel se tam celou dobu někde skrývat a za celou tu dobu nejspíše vůbec nic nejedl. Dost možná chtěl i ušetřit jídlo pro ostatní. Takový Krohn skutečně byl. Na sebe myslel vždy až nakonec. Teď, když se znovu přiblížili k pevnině, se vydal na palubu a dorazil právě včas, aby ji zachránil.
Několikrát jí olízl tvář a přátelsky zamručel. Gwen jej z posledních sil objala. Potom si lehla na palubu. Leopard se ochranářsky uložil vedle ní a čumákem jí strkal do ramene. Najednou působil, jako kdyby byla posledním domovem a jistotou, které mu na světě ještě zůstaly.
*
Gwendolyn ucítila na rtech, jazyku i tvářích a krku sladkou, chladivou tekutinu. Otevřela pusu a hltavě ji polykala. Téměř okamžitě se jí po těle začala rozlévat prazvláštní vlna vzrušení a osvěžení.
Otevřela oči, nadále nepřestávala pít a zároveň si prohlížela neznámé tváře, které se mačkaly všude kolem ní. Nakonec se ze samé lačnosti rozkašlala.
Někdo jí pomohl se posadit, aby se nezadusila. Na zádech jí přistálo několik jemných poplácání.
„No tak, no tak,“ ozval se hlas, „pij pomalu.“
Byl velmi laskavý. Zcela jistě to byl hlas patřící léčiteli. Záhy před ní podřepl starý muž s tváří zbrázděnou vráskami, které se v úsměvu, na tváři objevivším se, ještě více prohloubily.
Rozhlížela se kolem po neznámých obličejích Sandařina lidu. Všichni se na ni tiše dívali, jako kdyby snad byla nějakým exotickým zvířetem. Měla strašlivý hlad a ještě horší žízeň. Kousek od sebe spatřila měch, ve kterém byla ona tekutina. Jako šílená se po něm natáhla a otočila jej k ústům. Zuřivě pila a pila, zuby kousala do kožených okrajů měchu, jako kdyby už se nikdy v životě neměla napít znovu a mok jí tekl po celém obličeji.
„Pij pomalu,“ ozval se znovu ten hlas. „Nebo ti bude špatně.“
Znovu se rozhlédla kolem a tentokrát si svého okolí všimla více. Mezi Sandařinými lidmi spatřila i urostlé bojovníky, kteří teď byli i na její lodi. Také viděla svou posádku, poslední přeživší z Prstenu, jak každý klečel, seděl anebo ležel, kdekoliv, kde to zrovna bylo možné. Obdrželi stejný nápoj jako ona. Všichni si tam na moři sáhli na dno. Nedaleko zahlédla Illepriu, jak zrovna krmí děťátko, které Gwen zachránila na Hořejších ostrovech. S radostí slyšela pláč té malé holčičky, protože to znamenalo, že i ona to přežila. Gwen ji předala Illeprii v okamžiku, kdy už byla příliš slabá na to, aby ji sama mohla nosit. Teď jí pohled na ni znovu dovedl k myšlenkám na Guwayna. Musí udělat všechno proto, aby alespoň toto dítě přežilo.
Každou vteřinou cítila, jak se jí vracejí síly. Znovu se napila onoho nápoje a přemýšlela, co v tom asi tak může být. Už teď byla těm snědým lidem ohromně vděčná. Všechny je zachránili.
Vedle ní se ozvalo zamručení. Krohn stále ležel vedle ní a čumákem se dožadoval její pozornosti. Nabídla mu měch s nápojem a on jej okamžitě hltavě přijal. Srdečně jej podrbala na hlavě. Opět jí zachránil život. Pohled na něj jí nutně podsouval myšlenky na Thora. Kde asi tak je?
Rozhlédla se po Sandařiných lidech a nevěděla, jak jen jim poděkovat.
„Zachránili jste nás,“ řekla. „Dlužíme vám vlastní životy.“
Podívala se na Sandaru, která teď přišla a sedla si vedle ní. Zároveň však zakroutila hlavou.
„Můj lid nevěří na žádné dluhy,“ řekla. „Odměnou je nám čest plynoucí z pomoci někomu, kdo je v nouzi.“
Najednou se lidé začali rozestupovat, aby uvolnili cestu vážně vypadajícímu muži. Zcela jistě to byl jejich vůdce. Mohlo mu být asi tak padesát let, měl ostře řezané rysy a tenké rty. Došel ke Gwendolyn a sedl si na bobek. Na krku nosil velký náhrdelník, udělaný z lastur tyrkysové barvy, jenž se na slunci matně třpytil. Pokýval hlavou na pozdrav. V jeho pohledu byla patrna velká účast a zájem.
„Já jsem Bokbu,“ řekl hlubokým, autoritativním hlasem. „Vyslyšeli jsme Sandařin signál, protože je jednou z nás. To, že jste tady, pro nás znamená riskování našich životů. Pokud by se to imperiální jednotky dověděly, do jednoho by nás nechali povraždit.“
Vstal a založil si ruce v bok. Sandara a onen léčitel pomohli Gwendolyn rovněž pomaloučku vstát. Podívala se na Bokbua. Ten si jenom povzdechl a pohledem přehlédl její zbídačenou loď a posádku.
„Už je jim líp. Musejí odejít,“ ozval se hlas.
Gwen se otočila k mohutnému bojovníkovi, který na sobě neměl halenu jako ostatní a v ruce třímal dlouhé kopí. Došel k Bokbuovi a chladně si jej přeměřil.
„Pošli tyhle cizáky zpátky na moře,“ dodal. „Proč bychom kvůli nim měli riskovat krky?“
„Já jsem z tvé krve,“ řekla Sandara a přísně se na muže podívala.