decentní ošetřovací pomůcky. Stáhl si své teď už špinavé a zakrvácené džíny přes zraněné stehno a zasykl při tom bolestí. Něco s hlučným zarachocením spadlo na podlahu, až povyskočil. Beretta. Málem zapomněl, že ji má.
Zbraň byla těžší, než by si představoval. Devět set čtyřicet pět gramů, nenabitá, nabídla mu jeho mysl. Věděl to. Držet ji bylo jako obejmout bývalou milenku, známé a cizí současně. Položil ji na stoličku a dokončil převlékání. Pak svoje staré oblečení nacpal do nákupní tašky a zbraň si opět zastrčil za opasek svých nových džínů v oblasti kříže.
Jakmile vyšel zpátky na ulici, držel Reid hlavu skloněnou a kráčel briskně, pohled upřený na chodník. Nepotřeboval, aby ho teď rušily další vize. Na rohu vyhodil nákupní tašku se starým oblečením do koše, aniž by zpomalil.
„Oh! Excusez-moi,“ omluvil se, když ramenem hrubě narazil do procházející ženy v elegantním kostýmku. Nasupeně se po něm ohlédla. „Moc se omlouvám.“ Jen zlostně zavrtěla hlavou a kráčela dál. Reid si strčil ruce do kapes své bundy – spolu s telefonem, který vytáhl ženě z kabelky.
Bylo to snadné. Příliš snadné.
O dva bloky dál se schoulil pod markýzou obchodního domu a vytáhl telefon. Vydechl úlevou – vybral si ženu tohoto typu z jistého důvodu a jeho instinkt se vyplatil. Měla na svém telefonu nainstalovaný Skype s účtem propojeným s americkým číslem.
Otevřel internetový prohlížeč, vyhledal si číslo na Pap’s delikatesy v Bronxu a vytočil ho.
Telefon v mžiku zvedl mladý muž. „Pap’s delikatesy, čím posloužíme?“
„Ronnie?“ Jeden z jeho studentů z minulého ročníku byl dřív na brigádě v Reidových oblíbených delikatesách. „Tady profesor Lawson.“
„Dobrý den, pane profesore!“ pozdravil mladík radostně. „Jak se daří? Chcete si něco objednat?“
„Ne. Ano… tak trochu. Poslyšte, mám na vás opravdu velkou prosbu, Ronnie.“ Pap’s delikatesy byly pouhých šest bloků od jeho domu. Za hezkých dní si k nim obvykle rád zašel pro sendviče. „Máte na telefonu Skype?“
„Mám, proč?“ zeptal se Ronnie s náznakem zmatení v hlase.
„Dobře. Potřebuju, abyste udělal následující. Zapište si tohle číslo…“ Nařídil mu rychle zaběhnout k němu domů a zkontrolovat, kdo, jestli vůbec někdo, tam je. Pak měl zavolat na číslo, které mu nadiktoval.
„Profesore, máte snad nějaké potíže?“
„Ne, Ronnie, jsem v pořádku,“ zalhal, „jen jsem ztratil telefon a jedna hodná paní mě nechala použít její, abych se mohl ujistit, že jsou moje děti v pořádku. Mám ale jen pár minut. Takže pokud byste byl tak hodný…“
„To stačí, pane profesore. Rád pomůžu. Za chvilku vám zavolám.“ Ronnie zavěsil.
Zatímco čekal, přecházel Reid netrpělivě tam a zpět pod krátkou markýzou a kontroloval telefon každých pár vteřin, kdyby náhodou telefonát zmeškal. Připadalo mu, že uplynula snad hodina, než telefon opět zazvonil, přestože to bylo pouhých šest minut.
„Haló?“ zvedl příchozí hovor v okamžiku. „Ronnie?“
„Reide, jsi to ty?“ ozval se zoufalý ženský hlas.
„Lindo!“ Vydechl Reid. „Rád tě slyším. Poslouchej, potřebuju vědět–“
„Reide, co se stalo? Kde jsi?“ dožadovala se.
„Holky, jsou–“
„Co se stalo?“ skočila mu do řeči. „Holky se ráno probudily a byly celé bez sebe, že jsi pryč, tak mi zavolaly a hned jsem za nimi přišla…“
„Lindo, prosím,“ pokusil se ji přerušit, „kde jsou?“
Žena mluvila stále dál, zjevně byla silně rozrušená. Linda byla dobrá ve spoustě věcí, ale klidné chování v nouzi mezi ně nepatřilo. „Maya říkala, že se někdy chodíš ráno projít, ale přední i zadní dveře byly otevřené, takže chtěla zavolat policii, protože si prý nikdy nenecháváš telefon doma. A teď se objeví tenhle kluk z delikates a podává mi telefon–“
„Lindo!“ okřikl Reid ostře. Dvě kolemjdoucí postarší dámy se za jeho výbuchem otočily. „Kde jsou holky?“
„Jsou tady,“ vyrazila ze sebe zadýchaně. „Obě jsou tady doma se mnou.“
„Jsou v bezpečí?
„Jo, samozřejmě. Reide, co se děje?“
„Volala jsi na policii?“
„Ne, ještě ne… v televizi vždycky říkají, že máš počkat dvacet čtyři hodin, než nahlásíš, že se někdo ztratil… Dostal ses do nějakých potíží? Odkud mi voláš? Čí je tohle účet?“
„To ti nemůžu říct. Jenom mě poslouchej. Řekni holkám, ať si sbalí věci a vezmi je někam do hotelu. Někam daleko; vyjeďte z města. Třeba do Jersey…“
„Reide, cože?“
„Moje peněženka je na stole v pracovně. Nepoužívejte kreditní karty přímo. Vždycky vyber hotovost z jakékoliv karty a tou zaplať za pobyt. Nechávej to otevřené.“
„Reide! Nehodlám udělat nic, dokud mi neřekneš, o co… vydrž chvilku.“ Lindin hlas se vzdálil a utlumil. „Jo, je to on. Je v pořádku. Myslím. Počkej, Mayo!“
„Tati? Jsi to ty?“ v telefonu se ozval nový hlas. „Co se stalo? Kde jsi?“
„Mayo! No, něco se vyvrbilo na poslední chvíli. Nechtěl jsem vás budit…“
„Děláš si srandu, že?“ její hlas byl rozzlobený, znepokojený a ustaraný zároveň. „Nejsem hloupá, tati. Řekni mi pravdu.“
Povzdechl si. „Máš pravdu. Omlouvám se. Nemůžu ti říct, kde jsem, Mayo. A nemůžu dlouho mluvit. Prostě udělejte, co vám teta řekne, dobře? Budete muset na chvilku odejít z domu. Nechoďte do školy. Netoulejte se. Nemluvte o mě po telefonu ani na počítači. Rozumíš?“
„Ne, nerozumím! Dostal ses do nějakých problémů? Neměly bychom zavolat policii?“
„Ne, nikam nevolejte,“ řekl, „zatím ne. Jenom… dej mi trochu času, než to tu vyřídím.“
Chvíli bylo ticho. Potom řekla: „Přísahej, že jsi v pořádku.“
Trhl sebou.
„Tati?“
„Jasně,“ řekl trochu příliš nuceně, „jsem v pořádku. Jenom prosím udělejte, co jsem říkal a držte se tety Lindy. Mám vás obě moc rád. Vyřiď to Saře a obejmi ji za mě. Ozvu se vám, jakmile–“
„Počkat, počkat!“ přerušila ho Maya. „Jak se nám ozveš, když nebudeš vědět, kde jsme?“
Na moment se zamyslel. Ronnieho už do toho nemohl víc zatahovat. Nemohl jim zavolat přímo. A taky by byl příliš velký risk vědět, kde jsou, protože by to mohl kdokoliv použít jako páku proti němu…
„Založím si falešný účet,“ řekla Maya, „pod