Ale tohle udělat nemohl. Ať už tady šlo o cokoli, ať už po něm šel kdokoliv, jednou už ho našli. Měl ohromné štěstí, že nešli taky po jeho dcerách. Třeba o nich ani nevěděli. Příště, pokud tedy nějaké příště bude, už takové štěstí mít nemusí.
Reid otevřel kryt telefonu, vytáhl SIM kartu a zlomil ji napůl. Její zbytky potom nechal spadnout do kanalizace. Během své cesty ulicí vyhodil do koše baterii a dvě poloviny telefonu do popelnice.
Věděl, že kráčí směrem k ulici Rue de Stalingrad, přestože neměl nejmenší tušení, co bude dělat, až tam dorazí. Rozum na něj křičel, ať změní směr, zabočí někam jinam. Ale ta chladná, klidná část jeho podvědomí ho navigovala, aby pokračoval v cestě.
Jeho věznitelé se ho vyptávali, co ví o jejich „plánech“. Ta místa, na která se ptali, Záhřeb, Madrid a Teherán, musela být něčím spojená, a to značí nejen těmi muži, kteří ho unesli. Ať už byly tyhle vize čímkoliv – stejně pořád odmítal je za něco skutečně považovat – byly v nich jisté vědomosti o něčem, co se buď stalo nebo stane. Informace, o kterých nevěděl. A čím víc o tom přemýšlel, tím větší pocit naléhavosti hlodal v jeho mysli.
Ne, bylo to víc než to. Byla to povinnost.
Jeho věznitelé vypadali, že mu rádi připraví pomalou smrt za to, co věděl. A měl pocit, že pokud by nepřišel na to, o co šlo a co by měl vědět, zemřelo by ještě více lidí.
„Monsieur.“ Reida vytrhla ze zamyšlení žena středního věku se šálem přes ramena, která se jemně dotkla jeho ruky. „Krvácíte,“ řekla anglicky a ukázala si na čelo.
„Ach, merci.“ Dvěma prsty se dotkl pravého spánku. Obvazem prosákla malá ranka a kapka krve mu stékala po obličeji. „Potřebuju najít lékárnu,“ zašeptal si pro sebe.
Potom se zprudka nadechl, když mu myslí prolétla myšlenka: dva bloky dolů je lékárna a jeden blok nahoru je další. Nikdy v ní nebyl – alespoň ne podle jeho nevěrohodných vědomostí – ale jednoduše to věděl, stejně jako znal cestu k Pap’s.
Po páteři až k zátylku mu přejel mráz. Ty neznámé vize v něm byly hluboko zakořeněné a přicházely na základě nějakého externího stimulu, výjevů, zvuků a vůní. Tentokrát však žádná vize nenásledovala. Byla to jednoduchá vzpomínka na informaci, stejná, jako když věděl, kam u každé značky zabočit. Stejná, jako když věděl, jak nabít Berettu.
Než se na semaforu rozsvítilo zelené světlo, rozhodl se. Půjde na tu schůzku a pokusí se získat co nejvíc informací. Pak se rozhodne, jak s nimi naloží – možná by je mohl nahlásit úřadům a očistit své jméno v souvislosti se čtyřmi mrtvými muži v tom sklepení. Nechat je zatknout zločince, zatímco on poletí domů za svými dětmi.
V drogerii si koupil tenkou tubu vteřinového lepidla, krabičku náplasťových stehů, vatové tyčinky a make-up, který téměř odpovídal odstínu jeho kůže. Všechny zakoupené předměty si vzal s sebou na toalety a zamkl za sebou dveře.
Odloupl obvazy, kterými si ještě v domě tak chaoticky zavázal hlavu, a umyl si z ran zaschlou krev. Menší ranky stáhl náplasťovými stehy. U větších zranění, které by za běžných okolností bylo třeba sešít, spojil konce rány k sobě prsty a vymáčkl na ně trochu vteřinového lepidla. Celou dobu u toho syčel skrz zaťaté zuby. Pak zhruba na třicet vteřin zadržel dech. Lepidlo příšerně pálilo, ale po chvíli začala bolest ustupovat. Kontury obličeje zahladil make-upem, zvláštní pozornost věnoval ranám, které mu uštědřili jeho věznitelé. O tom, že by zcela zakryl své oteklé oko a pohmožděnou čelist, si mohl nechat leda zdát, ale takhle na něj na ulici alespoň nebude zírat tolik lidí.
Celý postup trval asi půl hodiny, během níž na dveře dvakrát někdo zaklepal (podruhé na něho nějaká žena křičela francouzsky, že ‚jejímu dítěti praskne močový měchýř‘). V obou případech Reid jen zavolal zpátky: „Occupé!“
Když byl konečně hotov, znovu se prohlédl v zrcadle. Nevypadal ani zdaleka dokonale, ale alespoň to nepůsobilo, jako by strávil posledních pár dní v podzemní mučírně. Přemýšlel, jestli si radši neměl koupit tmavší odstín podkladu, aby vypadal ještě víc cizí. Věděl ten muž na telefonu, s kým se má setkat? Mohl by poznat, kdo je – nebo kdo říkali, že je? Ti tři chlapi, kteří přišli k němu domů, si očividně úplně jistí nebyli; museli ho zkontrolovat podle fotografie.
„Co to dělám?“ zeptal se sám sebe. Připravuješ se na setkání s nebezpečným zločincem, který je pravděpodobně známým teroristou, odpověděl mu hlas v jeho hlavě – nebyl to však ten nový, vtíravý hlas, byl jeho, hlas Reida Lawsona. Byl to jeho vlastní zdravý rozum, který se mu vysmíval.
Pak promluvila ta klidná, asertivní část jeho osobnosti, která se skrývala pod povrchem. Budeš v pohodě, řekla mu. Nic, co bys nedělal už dřív. Jeho ruka instinktivně sáhla po rukojeti zbraně zastrčené vzadu za jeho opaskem a skryté pod bundou. Tohle všechno už znáš.
Než odešel z drogerie, pobral ještě několik dalších věcí: levné hodinky, lahev vody a dvě čokoládové tyčinky, které zhltnul hned, jakmile vyšel z obchodu. Nebyl si jistý, kolik ztratil krve, a chtěl si udržet dostatečně vysokou hladinu cukru. Vypil celou lahev vody a pak se zeptal kolemjdoucího na čas. Nastavil hodinky a zapnul si je kolem zápěstí.
Bylo půl sedmé. Měl spoustu času na to, aby došel na místo setkání a připravil se.
*
Byl už skoro soumrak, když dorazil na adresu, kterou získal po telefonu. Pařížské domy v západu slunce vrhaly dlouhé stíny na celou ulici. Rue de Stalingrad 187 byl zapadlý bar v 10. čtvrti a nesl název Féline. Okna měl začerněná a fasáda na mnoha místech praskala. Byl postavený na ulici osázené převážně uměleckými ateliéry, indickými restauracemi a kavárnami v bohémském stylu.
Reid se zastavil s rukou na klice. Jakmile tam vstoupí, nebude cesty zpět. Teď se mohl ještě otočit a odejít. Ne, rozhodl se, to udělat nemohl. Kam by šel? Zpátky domů, aby ho mohli vždycky znovu najít? A žít s těmi šílenými vizemi v hlavě?
Vešel dovnitř.
Zdi baru byly černo-červené a překryté plakáty z padesátých let, na kterých byly vyobrazené převážně ženy s vážným výrazem, cigaretové špičky a siluety. Na to, aby bylo v baru větší živo, bylo buď moc brzo nebo příliš pozdě. Těch několik málo osamělých patronů si povídalo tlumenými hlasy, skrčení nad svými drinky. Ze sterea za barem se linul melancholický blues.
Reid přejel místo očima zleva doprava a zpět. Nikdo se na něj nedíval a už vůbec nikdo typově nevypadal jako ti, kteří ho unesli. Vybral si malý stolek v zadní části místnosti a posadil se čelem ke dveřím. Objednal si kávu, přesto že pak před ním stála netknutá.
Shrbený starý muž sklouzl ze své barové židle a začal se šourat přes bar směrem k toaletám. Ten pohyb rychle upoutal Reidův pohled a pozorně si muže prohlédl. Táhne mu na sedmdesát. Dysplazie kyčelního kloubu. Zažloutlé prsty, namáhavé dýchání – kuřák. Jeho oči bez pohnutí hlavou přeletěly na druhý konec baru ke dvěma drsně vyhlížejícím mužům v pracovních kombinézách, kteří vedli tlumeným hlasem konverzaci o sportu. Tovární dělníci. Ten nalevo má nedostatek spánku, pravděpodobně otec velmi malých dětí. Muž napravo se nedávno porval, nebo minimálně někomu jednu vrazil; měl pohmožděné klouby. Aniž by o tom přemýšlel, přistihl se, jak zkoumá manžety jejich